Co kdybychom nuclear waste hodili do moře? No, přesně tohle se stalo
Položím ti jednu otázku: Kam bys umístil 200 tisíc sudů s radioaktivním odpadem?
Ideálně někam, kde to nikoho a nic neohrožuje. Někam extrémně stabilnímu, bezpečnému. Někam, kde se prostě nemůže nic pokazit.
A teď si představ, že někdo navrhne: „Co takhle dno oceánu?"
Přesně to se ale stalo. Mezi lety 1971 a 1982 se několik evropských států rozhodlo, že Atlantský oceán je naprosto vhodný prostor pro likvidaci jejich jaderného odpadu. Ne v metaforickém smyslu — mluvíme o skutečných sudech, spouštěných do vody a ponechaných tam navždy. A „navždy" v tomto případě znamená až dodnes, kdy vědci konečně začínají zjišťovat, co vlastně provedli.
Nejhorší tajemství oceánu
Co mě na tom fakt dostává: ty sudy tam leží přes čtyřicet let a v podstatě jsme neměli tušení, co se s nimi děje. Místo pokládky pokrývá zhruba 14 500 čtverečních kilometrů severoatlantického mořského dna. Oblast větší než některé státy, plná radiace, která nevíme jak rychle uniká.
Nedávno se tým výzkumníků z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) rozhodl věci prozkoumat. A když říkám prozkoumat, myslím tím vyslání autonomního robota do hloubky téměř šest kilometrů. To je hlouběji, než kde většina oceánu vůbec existuje. Dole je to jako jiná planeta.
Co tam našli
Robot se podařilo zmapovat pouhá dvě procenta celé oblasti. Dvě procenta! A na téhle malé ploše objevil 3 500 sudů.
Nech to na chvíli uležet v hlavě.
Pokud se vzorec opakuje (a vědci nemají důvod se domnívat, že ne), můžeme hovořit o desítkách tisíc těchto nádob rozesetých po mořském dně. A tady přichází ta opravdu zajímavá (a trochu děsivá) část: sudy tam nejsou jen tak osamocené. Staly se z nich biotop. Mořské houby, sasanky, krabi — nejrůznější tvorové si na nich postavili domov.
Na jednu stranu je to fascinující. Život si cestu najde, ne? I v těch nejnepříznivějších podmínkách se tvory přizpůsobí.
Ale na stranu druhou... to jsou zvířata žijící na nádobách plných radioaktivního odpadu. Vědci poznamenali, že sudy „mění prostředí tím, že poskytují tvrdý podklad, který bývá osídlen, což může usnadňovat přenos radionuklidů do živých organismů." Prostě řečeno? Obsah těch sudů se možná dostává do tvorů, kteří na nich žijí. To není dobré.
Proč by nás to mělo zajímat teď?
Máš pravdu, můžeš namítnout: „Vždyť se to stalo před desítkami let. Co bylo, to bylo, ne?"
S tím bych souhlasil... kdyby neexistovala jedna zásadní věc: stále plně nerozumíme tomu, jak radiace působí v hlubokomořském prostředí po dlouhou dobu. Víme, že je nebezpečná, jasně. Ale jak přesně se šíří sedimenty? Vodou? Potravním řetězcem?
Přesně tohle má tenhle výzkum zjistit.
Tým nasbíral vzorky z přibližně padesáti sudů rozmístěných v pěti různých oblastech, odebíral sedimenty, vodu i mikrobiální společenstva. Vědci z Francie, Norska, Německa a Španělska teď vše analyzují v jednom z nejrozsáhlejších radioekologických výzkumů hlubokého moře, jaký kdy proběhl.
Nech to na chvíli vstřebat. V podstatě provádíme vědecký experiment, který příroda běží padesát let — a my jsme si teprve teď začali všímat výsledků.
Ten větší obrázek
Co mě na celém příběhu zasahuje nejvíc: odráží určitý způsob myšlení, který byl ve dvacátém století znepokojivě běžný. Přístup „co oči nevidí, srdce nebolí" k nakládání s odpadem. Hodit to někam, kam nikdo nechodí, a doufat, že to prostě zmizí.
Nefungovalo to s DDT v oceánu. Nefungovalo to s radioaktivním odpadem v areálu Hanford ve státě Washington. A evidentně to nefungovalo ani v Atlantiku.
Dobrá zpráva? Dnes už jsme lepší v monitorování a pochopení těchto problémů. Projekty jako tento nevrátí minulost, ale pomohou nám přesně zjistit, co nám po našich prarodičích zůstalo — a doufejme, že se z toho poučíme.
Někdy oceán uchovává naše tajemství. Ale někdy, nakonec, ta tajemství vyplavou na povrch.
Zdroj: Popular Mechanics