Muž, který chce porazit smrt: Příběh Billa Andrewse

Tohle je příběh, kvůli kterému jsem přestal scrollovat a na chvíli se zamyslel nad tím, co vlastně děláme tady na Zemi.

Máme tu vědce jménem Bill Andrews. Je mu 74 let. A ne, není to žádný důchodce, co pije zelené smoothies. Tenhle chlápek chce vyléčit stárnutí. Úplně. Jakože navždycky. A podle něj jsme od toho možná tak deset let daleko.

Zní to šíleně, viď? Ale než to hodíš za hlavu jako další podvod na seniory, chvíli mě poslouchej. Věda za jeho výzkumem je totiž docela zajímavá.

Vše začalo jedním simplem přáním táty

Když bylo Andrewsovi deset, řekl mu táta něco, co mu zůstalo v hlavě navždy: „Žít je ta nejúžasnější věc, co nás potkala. Až vyrosteš, měl bys se stát doktorem a najít lék na stárnutí. Nechápu, proč to nikdo nedělá."

A tím to bylo jasný. Andrews měl od toho momentu jediný cíl v životě. Žádný tlak, tati.

Hádanka, co ho trápila

Tady je to, co ho na stárnutí chytlo. Když chodil na střední a pak na vysokou, všiml si něčeho divného:

• Lidi žijící na rovníku stárnou zhruba stejně rychle jako lidi na pólech — přestože maj úplně jiné prostředí.
• Psi a kočky stárnou úplně jinak než lidi — i když žijou ve stejným baráku!

To ho štvalo. Kdyby stárnutí záviselo jen na prostředí nebo životním stylu, neměly by tyhle věci hrát roli? Ale jasně že hrály. Muselo tam bejt něco jinýho.

Ten moment „Aha!"

Průlom přišel v roce 1993 na vědecké konferenci. Andrews měl jednu metaforu, kterou rád používal: představoval si svoje buňky jako lístky na pouť. Kdykoliv se buňka rozdělí, jeden lístek zmizí. A když dojdou lístky? Hra skončila. Člověk umře.

A pak jeden řečník začal mluvit o něčem jménem telomery, a všechno zapadlo.

Telomery: Plastičky na tkaničkách vaší DNA

Tady to rozepíšu, aby to dávalo smysl.

Vzpomínáte na ty malý plastový špičky na koncích tkaniček? Tomu se říká aglet. Chrání tkaničku před roztřepením.

Telomery jsou vlastně takový aglet vašich chromozomů — těch smotaných balíčků DNA v téměř každé buňce vašeho těla. Ty malý ochranný čepičky sedí na koncích chromozomů a drží je v bezpečí.

Ale tady je ten háček: pokaždý, když se buňka rozdělí (což se ve vašem těle děje neustále), telomery se trochu zkrátí. Po dostatečném počtu dělení jsou telomery tak krátký, že se buňka už nemůže dál dělit. Zestárne. Přestane fungovat. Umře.

Je to jako ty plastový špičky na tkaničkách — pomalu se opotřebovávají, až pak tkanička začne třepat a rozpadá se.

Enzym, kterej by mohl změnit všechno

Andrews pochopil, že telomery jsou ten chybějící díl. Vysvětlovaly, proč stárneme. Vysvětlovaly, proč různý druhy stárnou různě rychle. (Různý zvířata maj různou délku telomer a chování — je to zakódovaný v naší biologii.)

Ale pak přišel s další myšlenkou: co kdybychom mohli zastavit zkracování telomer?

Existuje totiž enzym jménem telomeráza, kterej může telomery znovu stavět. Je to jako mít malou opravárenskou partu, která udržuje ty plastový špičky na tkaničkách pořád čerstvý a funkční.

Problém? Telomeráza není přirozeně aktivní ve většině našich buněk. Najdete ji v reprodukčních buňkách (aby se děti rodily s čerstvejma telomerama), v kmenových buňkách a — bohužel — v rakovinných buňkách. Většina normálních buněk má gen pro telomerázu, ale je vypnutej.

Andrews si řekl: kdybychom našli způsob, jak ten gen zapnout v normálních buňkách, teoreticky bychom mohli zpomalit nebo dokonce zvrátit stárnutí na buněčný úrovni.

Nobelova cena a tak

Mimochodem, tohle není žádná okrajová věda. V roce 2009 tři vědci (Carol Greider, Elizabeth Blackburn a Jack Szontak) dostali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objev telomerázy. Jejich práce položila základy přesně pro ten druh výzkumu, kterým se Andrews zabývá.

A Andrews sám vedl tým ve společnosti Geron Corporation, která lidskej enzym telomeráza objevila. Tenhle chlap není žádnej random borec se suplementama. Je to legitimní vědec, kterej se v molekulární biologii pohybuje desítky let.

Je to až moc dobrý, aby to byla pravda?

Teď vám nebudu tvrdit, že Andrews určitě vyléčí stárnutí v příští dekádě. Věda je tvrdá. Vážně, opravdu tvrdá. A jsou důvody k opatrnosti.

Zaprvé — telomeráza v rakovinných buňkách je přesně to, co dělá nádory tak nebezpečnými. Rakovinný buňky se neustále obnovují. Kdybychom přišli na to, jak aktivovat telomerázu ve zdravejch buňkách, mohli bychom omylem způsobit rakovinu? Andrews si myslí, že dokáže aktivaci cílit dost přesně, aby se tomu vyhnul. Ale je to legitimní obava.

Jsou tam taky otázky ohledně peněz. Andrews říká, že potřebuje víc investic, aby mohl výzkum rozšířit a dostat produkt na trh. Ve světě biotechnologií je to vždycky složitá cesta.

Ale tady je důvod, proč jsem optimista

I kdyby Andrews osobně nevyřešil hádanku stárnutí v příští dekádě, fakt, že tenhle výzkum existuje, je důležitej. Učíme se víc o základních mechanismech stárnutí než kdy dřív.

A upřímně? Ten chlap honí tenhle sen už 60 let. Začal v deseti a ve čtyřiasedmdesáti ještě pořád maká. Takováhle oddanost je to, co mění svět.

Ať už se na trhu brzo objeví nějaká protistárnoucí pilulka nebo ne, věda o telomerách a buněčném stárnutí nás posouvá blíž k pochopení toho, co vlastně způsobuje, že stárneme — a možná, jednou, co to může zpomalit.

Uvidíme, co se stane. Ale osobně fandim Billovi.

Co si myslíš ty? Je vyléčení stárnutí realistický cíl pro blízkou budoucnost, nebo jsme od toho ještě hodně daleko? Napiš koment — rád si přečtu tvůj názor!