Když fosílie promluví: Co nám mozek 80 milionů let starého hada prozradil o evoluci

Musím se přiznat – když jsem poprvé narazil na tuto studii, čekal jsem další příběh typu „vědci našli zajímavou fosilii". Jenže to, co výzkumníci odhalili na lebce hada staré 80 milionů let? To je jeden z těch objevů, které vám převrátí naruby úplně všechno.

Konec jedné velké debaty

Vědci se dlouhá léta přeli o to, jak vlastně hadi vznikli. Měli jsme dva tábory: první tvrdil, že hadi vyvinuli svá dlouhá beznohá těla v podzemí, v norách. Druhý tábor byl přesvědčený, že naši plazí přátelé začínali svou kariéru v moři. Jednoduché, že?

No a teď překvapení! Ani jeden tábor neměl úplnou pravdu.

Výzkumný tým vedený Tiagem Simõesem z Princetonské univerzity právě publikoval výsledky v časopise Nature, které celou debatu otřásly v základech. V jihovýchodní Brazílii objevili nový druh hada – dostal jméno Tametara mirim – a jde o jeden z nejzachovalejších fosilních koster hadů vůbec. Mluvíme tady o exempláři, který uchoval detaily lebky, obratlů I mozkovny. Pro paleontology je to doslova jackpot.

Co nám prozradí mozek?

Tady to začíná být opravdu zajímavé. Tým použil počítačovou tomografii – v podstatě supervýkonné CT skeny – a 3D rekonstrukci, aby vytvořil digitální model lebky prastarého hada. A co našli? Neočekávané věci.

Když porovnali Tametara s další slavnou fosilií hada jménem Dinilysia (ta pochází z Argentiny), rozdíly byly markantní. Tyto dva starověcí hadi měli úplně odlišné tvary mozků – a tyto tvary vyprávěly velmi rozdílné příběhy o jejich životním stylu.

„Oba hadi měli nápadně odlišné tvary mozku, a to jak od sebe navzájem, tak od většiny ostatních studovaných hadů," vysvětlil Nicolas Di-Poï z Univerzity v Helsinkách, který na rekonstrukci mozku pracoval. Tametara vykazoval jasné adaptace pro život v norách, zatímco Dinilysia byl zjevně stavěný pro život na povrchu.

Evoluce nebyla přímka – byla chaos

A tady přichází ta opravdu divoká část. Když k tomu přidáte důkazy z mořských sedimentů, obraz, který se objeví, rozhodně není žádná úhledná evoluční linka. Spíš to vypadá tak, že raní hadi neustále experimentovali, neustále se pohybovali mezi podzemními tunely, otevřeným terénem a mořskou vodou.

Místo postupného „zdokonalování" jednoho tělesného plánu se různé hadí linie současně pokoušely o různé ekologické strategie. Je to skoro jako kdyby evoluce provozovala vícero experimentů najednou a různé typy hadích těl soutěžily o to, co bude fungovat.

Simone Macrì, další člen týmu pracujícího na rekonstrukci mozku, to vyjádřila krásně: „Mozek vypráví mnohem bohatší příběh než jen samotná kostra."

A upřímně, tahle věta by se dala použít v tolika oblastech vědy, nemyslíte? Někdy ty největší revelace nepřicházejí z toho, co vidíme na povrchu, ale z toho, co se děje uvnitř.

Proč je to důležité i mimo svět hadů

Miluju tenhle příběh, protože nám připomíná, že evoluce není přímka od „primitivního" k „pokročilému". Je chaotická, experimentální, a upřímně? Je v tomhle chaosu krása.

Raní hadi nebyli neúspěšné bytosti, které ještě nezjistily „správný" způsob, jak být hadem. Byli to průzkumníci, kteří zkoušeli různá řešení výzvy přežití. Někteří se zavrtávali do země, někteří plavali, někteří se plazili po povrchu – a nakonec všechny ty různé experimenty vedly k více než 4000 druhům hadů, které máme dnes.

Příště až uvidíte hada – ať už na zahradě, nebo v dokumentu – zkuste si představit jeho dávné předky, jak se plazí krajinou křídového období a zkoušejí nejrůznější tělesné plány a životní styly. Had, kterého vidíte dnes, je výsledkem milionů let evolučního pokusu a omylu.

A upřímně? To je docela úžasné.

Zdroj: ScienceDaily