Někteří lidé nemůžou vůbec nic představit?!

Musím vám říct něco, co mi úplně vyrazilo dech, když jsem se o tom poprvé dozvěděl.

Existuje takový stav jménem afantázie. Slovo zní jako z fantasy románu, ale je to skutečná neurologická záležitost. Lidé s afantázií doslova nedokážou vytvářet mentální obrazy. Když jim řeknete, ať zavřou oči a představí si jablko, nestane se nic. Žádný obrázek. Žádná barva. Žádný tvar. Jen... tma.

A tady přichází ta šílená část: zhruba 3 % populace má tenhle stav. To je asi 240 milionů lidí po celém světě, kteří žijí své životy, aniž by kdy „viděli" něco ve své představivosti. Někteří z nich si ani neuvědomují, že jejich mozek pracuje jinak než u ostatních, dokud o tom někdo nezačne mluvit.

Co to znamená nemít vnitřní oko?

Zamyslete se nad tímhle na chvíli.

Když většina z nás sní, „vidíme" věci. Dokážeme si představit babiččin obličej, vizualizovat vysněnou dovolenou nebo si představit, co budeme mít dneska k večeři. Ty obrazy můžou být rozmazané nebo ostré, statické nebo jako film – ale je tam něco.

Pro lidi s afantázií nic z toho neexistuje. Možná si pamatují fakta o vzhledu své mámy – znají barvu jejích vlasů, její výšku, zvuk jejího smíchu – ale ve skutečnosti ji nevidí ve své mysli. Je to jako snažit se popsat barvu někomu, kdo je slepý od narození. Informace tam jsou, ale zážitek chybí.

Než ale začnete příliš litovat afantázianty (ano, tak se často sami nazývají), tady je důležitá poznámka: tohle nutně není postižení. Mnozí lidé s afantázií žijí naprosto šťastné a úspěšné životy. Někteří výzkumníci dokonce tvrdí, že mají výhody – třeba nemůžou mentálně přehrávat traumatické události nebo se zasekávat v úzkosti z budoucích scénářů. Žádná vizuální spirála pro ně!

Ale stejně... je tu něco hlubokého na představě, že celá dimenze lidského zážitku je pro tyto lidi prostě chybějící. A právě to dělá probíhající výzkum tak neuvěřitelně zajímavým.

Psychedelický průlom

Tady to začíná být opravdu zajímavé (a upřímně řečeno, trochu sci-fi).

Vědci začali sbírat případové studie lidí s afantázií, kteří vyzkoušeli psychedelika – a stalo se něco pozoruhodného. Najednou viděli.

Jedna případová studie z Brazílie popsala devětatřicetiletého muže, který celý život žil bez mentálních obrazů. Jeho sny byly emocionální, ale nikdy vizuální. Nedokázal si představit vlastní rodinné příslušníky. Pak vyzkoušel ayahuasu, silný psychedelický čaj používaný v tradičních obřadech.

Co se stalo dál, zní skoro jako zázrak: pod vlivem najednou dokázal vidět svého odcizeného otce svým vnitřním okem. Popsal to jako „vůbec první vidění vizuálních obrazů v mém životě".

Ale tady je to, co mě opravdu zaujalo: efekt neskončil, když účinek drogy odezněl.

O měsíce později si pořád dokázal vybavit slabé obrazy v mysli. Jeho sny teď obsahovaly vizuální prvky. Dveře, které byly celý jeho život zavřené, se pootevřely – a zůstaly otevřené.

Další případ se týkal čtyřiatřicetileté Francouzky, která byla afantazička od dětství. Vlastně ji to nikdy netrápilo. Ale po vyzkoušení psilocybinových hub poprvé v životě zažila obrazy ve své mysli. Hraní si s těmito novými mentálními obrázky jí ukázalo, jak „omezená" byla její subjektivní realita ve srovnání s ostatními.

Proč by to mělo fungovat?

Tu chvíli jsem nad tím přemýšlel, a upřímně, odpověď je komplikovaná (což je, jak se hodí, vlastně ten bod, když mluvíme o vědomí).

Hlavní teorie říká, že psychedelika mění způsob, jakým spolu různé části mozku komunikují. Konkrétně se zdá, že posilují propojení mezi zrakovou kůrou, centry paměti a oblastmi výkonných funkcí. V podstatě by drogy mohly přemapovávat okruhy, které nikdy předtím propojené nebyly, a umožňovat informacím proudit novými cestami.

Další možnost je spíš psychologická: možná intenzivní vizuální povaha psychedelických zážitků učí lidi, co mentální obraz vlastně je, a dává jim šablonu, se kterou můžou pracovat i poté, co látky opustí jejich tělo.

Nebo – a to je teorie, která mě fascinuje nejvíc – mluvíme o kombinaci obojího. Mozek se fyzicky mění, ale člověk se také naučí ty změny využívat.

Co nám to říká o vědomí

Tady se trošku filosoficky zamýšlím (byli jste varováni).

Jako člověk, který píše o vědě, mě tento výzkum naprosto nadchýňá, protože se dotýká jedné z největších záhad, které máme: samotného vědomí. Jak můžou elektrické signály ve třípřibližně kilogramovém orgánu vytvořit zážitek vidění něčeho, co tam ve skutečnosti není? Proč můj mozek generuje živé filmy, zatímco někdo jiný zůstává ve tmě?

Na tyhle otázky nemáme dobré odpovědi. Filozofové se potýkají s „těžkým problémem vědomí" už desítky let a vědci teprve začínají mapovat toto území.

Ale studie jako tyto naznačují, že vědomí není tak fixní, jak bychom si mohli myslet. Mozek se může měnit. Nové schopnosti můžou vznikat. Stěny mezi různými typy zkušeností můžou být propustnější, než jsme si uvědomovali.

Ten větší obrázek

Tady chci být opatrný. Mluvíme o případových studiích a anekdotách, ne o rozsáhlých klinických testech. Výzkum je předběžný. Nevíme, kolik lidí s afantázií by mohlo benefitovat, jaké dávkování by mohlo fungovat, nebo jestli se tenhle přístup může skutečně stát legitimní léčbou.

Ale ta samotná možnost je docela neuvěřitelná, nemyslíte?

Zamyslete se nad tím: člověk může projít celým dětstvím, dospíváním i dospělostí, aniž by kdy zažil něco, co většina z nás považuje za zcela samozřejmé. A pak, v jednom hlubokém zážitku, se to navždy změní.

Nevím jak vy, ale já to považuji za současně pokorné i nadějné. Připomíná mi to, že všichni žijeme v trochu odlišných realitách, formovaných unikátní architekturou našich mozků. A naznačuje to, že tyto reality můžou být flexibilnější, než jsme si mysleli.

Moje myšlenky

Jako člověk, který se věnuje vědě a technologiím, mě tyto výsledky opravdu berou. Ne proto, že si myslím, že by každý měl hned zkoušet psychedelika (prosím, nedělejte to bez správného vedení a legálních podmínek), ale proto, že tenhle výzkum otevírá otázky, které považuju za důležité.

Co dalšího ještě můžeme přehlížet v lidském vědomí? Jaké další schopnosti jsou zamčené v mozcích, které jen čekají na správný klíč? A jak můžeme lépe porozumět obrovské rozmanitosti subjektivních zkušeností, které mezi námi existují?

Ať už se psychedelika ukážou jako skutečná léčba afantázie nebo ne, myslím, že tenhle výzkum má význam. Připomíná nám, že mozek není počítač s fixním softwarem. Je to dynamický, plastický, tajemný orgán, který je pořád plný překvapení.

A osobně? To mi přijde docela vzrušující.