Představ si, že by ti někdo z jiného vesmíru mohl posílat odpovědi

Pojďme si hrát na chvíli na myšlenkový experiment.

Ráno se vzbudíš, dojdeš ke stolu a tam leží úplně vyřešená rovnice. Ne nějaká jednoduchá – taková, na kterou bys potřeboval博士学位. Tvoje písmo. Tvoje pero. Ale tvůj mozek? Vůbec neví, jak se to tam dostalo.

Žádná noční studia. Žádná kofeinová epopej. Prostě... odpověď, jako by ji doručil some very helpful duch.

Není to začátek hororu. Podle nedávné teoretické práce kvantové fyzičky Marie Violarisové by tenhle scénář mohl být reálný – pokud jsi ochotný přijmout pár dost divných předpokladů o povaze reality samotné.

Paralelní vesmíry nejsou tak oddělené, jak jsme si mysleli

Tady to začíná být podivné (myslím ještě podivnější než předtím).

V kvantové fyzice existuje interpretace, které se říká "mnohasvětová". Základní myšlenka je, že pokaždé, když se stane kvantová událost – třeba elektron se rozhodne točit nahoru nebo dolů – vesmír si nevybere jednu variantu. Místo toho se rozdělí a vytvoří paralelní větve, kde se každá možná varianta skutečně stane.

Takže v jednom vesmíru ti padla mince na pannu. V jiném vesmíru je to orel. A oba tyto vesmíry pokračují dál, aniž by o sobě věděly.

Desítky let fyzici předpokládali, že tyto paralelní reality jsou od sebe úplně izolované. Existují, jasně, ale nikdy spolu nemůžou interagovat ani si vyměňovat informace. Je to jako bydlet v sousedních bytech se zdmi z něčeho tlustšího než jakýkoli stavební materiál – sdílíme stejný dům, ale nikdy nemůžeme zaklepat na sousední dveře.

Až do teď? Možná.

Trhlina ve vesmíru

Violarisová navrhla něco, co by – kdyby to bylo správně – mohlo provrtat díru do těchto zdí. V článku zveřejněném na arXiv tento rok navrhuje uspořádání, kde by informace technicky vzato mohly unikat mezi paralelními vesmíry – i když proces by byl divnější než jakýkoli sci-fi scénář, co jsi viděl.

Její práce staví na takzvaném myšlenkovém experimentu "Wignerův přítel". V tomto scénáři existuje pozorovatel (řekněme Přítel A), který měří kvantový systém a dostane výsledek. Pak je tu externí "Wigner", který zachází s celým nastavením – včetně Přítele A – jako s kvantovým systémem pod svou kontrolou.

Klasická verze říká, že Wigner nikdy nemůže zjistit výsledek, který Přítel A dostal, aniž by celý experiment pokazil. Ale Violarisová to obrací a argumentuje, že všemocný vnější pozorovatel by ve skutečnosti mohl přenášet informace mezi paralelními větvemi reality.

Tady přichází ta opravdu zlá část: aby to fungovalo, člověk, který píše zprávu, by musel zapomenout, že ji vůbec psal. Žádná paměť. Žádné vybavení. Z perspektivy příjemce by se informace prostě... objevila. Jako ta vyřešená rovnice na tvém stole.

Proč to není jednoduchá výhra

Vím, co si myslíš: "Počkej, takže bych mohl jen čekat, až mi chytřejší verze mě z jiného vesmíru pošle odpovědi na test z matiky?"

Zpomal, nadšený studenti. Jsou tu dost zásadní háčky.

Zaprvé – potřeboval bys někoho s božskou kontrolou nad kvantovými systémy. Mluvíme tady o izolování člověka velikého pozorovatele od celého jeho prostředí a přímé manipulaci jeho kvantového stavu. To je daleko za hranicemi toho, co je momentálně možné – spíš něco, co bys viděl ve filmu, kde má někdo absolutní kontrolu nad realitou.

Zadruhé – lidé se přirozeně nevyskytují v kvantové superpozici. Naše těla jsou příliš velká a složitá na to, aby se chovala jako elektrony nebo fotony. Potřebovali bychom nějak dostat člověka do stavu, kde existuje více možných výsledků současně, což... jo, vůbec nevíme, jak na to.

A zatřetí – je tu ta věc s vymazáním paměti. Osoba posílající informace by si nepamatovala, že je poslala. Prostě by... přestala existovat ve své současné podobě a byla nahrazena jinou verzí. Což nás přivádí k opravdu nepříjemné otázce.

Je to komunikace, nebo vražda?

Tady se to začíná stávat filozofickým, a upřímně – trochu nepohodlným.

Teoretický počítačový vědec Scott Aaronson (který vede Quantum Information Center na UT Austin) má dost drsnou interpretaci toho, co Violarisová popisuje. Podle něj žádná informace ve skutečnosti mezi vesmíry necestuje. Místo toho se jedna verze tebe smaže a nahradí ji jiná verze, která měla celou dobu jiné informace.

Zamysli se nad tím na chvíli.

Z tvého pohledu bys najednou "věděl" věci, které jsi nevěděl předtím. Ale z božího pohledu se ve skutečnosti stalo to, že jsi přestal existovat a lehce odlišná kopie tebe převzala kontrolu – s jinými vzpomínkami.

Je to komunikace? Nebo je to něco mnohem podivnějšího – něco bližšího nahrazení?

Violarisová sama uznává tuto dvojznačnost. Poznamenává, že na jisté úrovni abstrakce neexistuje pozorovatelný rozdíl mezi "komunikováním s jiným vesmírem" a "transformováním jednoho pozorovatele v jiného". Hranice mezi posláním zprávy a nahrazením člověka se stává rozmazanější, než by se fyzikům líbilo.

Proč by nás to mělo zajímat?

Budu s tebou upřímný. Tohle není praktické. Nejsme ani zdaleka schopní to otestovat. Zítra nezačneme dostávat zprávy od paralelního tebe.

Ale tady je důvod, proč mě tohle fascinuje: nutí nás to přemýšlet o tom, co realita vlastně je. Zvykli jsme si na to, že vesmír je nějaký pevný kolotoč, na kterém se věci dějí. Ale kvantová mechanika pořád naznačuje, že "realita" může být mnohem flexibilnější, než jsme si kdy dokázali představit.

A ta vyřešená rovnice na stole? Ať už přišla z jiného vesmíru, od verze tebe, která byla nahrazena, nebo z tvého vlastního podvědomí, které si opravdu nepamatuješ... matika je pořád správná. Odpověď pořád sedí.

Možná že to je ten skutečný závěr. Ve vesmíru tak divném možná původ odpovědi tolik nezáleží jako samotná odpověď.

Ale taky – rozhodně ti nepomůžu s podváděním v matematice. Pro jistotu.