Zvuk, který odstartoval konspiraci
Povím vám o jednom z mých nejoblíbenějších vědeckých záhad — a slibuju, že konec vás uspokojí, i když není tak vzrušující jako některé teorie, které lidi vymysleli.
V roce 1997 se vědci z NOAA plácali někde v jižním Pacifiku a poslouchali podvodní sopečnou aktivitu pomocí hydrofonů — tedy chytrých mikrofonů do vody. Místo sopek ale zachytili něco, nad čím se všem zastavila hlava.
Ten zvuk byl hlasitý. Vážně, vážně hlasitý. Hlasitý natolik, že ho zachytily senzory rozeseté po celém Tichém oceánu — mluvíme o vzdálenosti přes pět tisíc kilometrů. Říkali mu „Bloop," což zní jako výkřik, který vypustíte, když si narazíte palec u nohy o nábytek, ale věřte mi — je to mnohem zajímavější.
Co to teda bylo?
Tady to začíná být zábavné. Frekvence Bloopu vypadala podezřele podobně jako zvuk, který by mohl vydávat živý tvor. Třeba velryba? Jenže tady je háček: modré velryby jsou největší známá zvířata, která kdy na Zemi žila, a ani ony nedokážou produkovat takhle hlasitý zvuk. Bloop měl takovou intenzitu, že by ho musel vydávat tvor zhruba dvakrát větší než modrá velryba.
Internet samozřejmě okamžitě zešílel. Rozumnější lidi navrhovali, že by mohlo jít o neobjevený druh — naše oceány jsou pořád dost záhadné. Koelakant byl přece považován za vyhynulý šedesát šest milionů let, a pak se jeden objevil v rybářské síti v roce 1938. Když se tohle může stát, kdo říká, že v hlubinách neloví něco obřího?
Pak tu byli ti méně rozumní lidi (moji oblíbenci), kteří poukazovali na to, že souřadnice Bloopu jsou podezřele blízko místu, kde by měla být R'lyeh — potopené město z Lovecraftovy fikce, kde čeká na probuzení chapadlovitá hrůza Cthulhu. Někteří lidi byli skutečně přesvědčení, že jsme nahráli volání starověkého mořského boha.
Další sázeli na obří kalmar — skutečnou potvoru, která může být dlouhá až čtrnáct metrů — ale vědci to rychle smetli ze stolu, protože kalmáři prostě nemají biologické vybavení na to, aby vydávali takové zvuky.
Nudná (ale ve skutečnosti skvělá) pravda
Po letech pátrání, kdy se s hydrofony přibližovali čím dál víc k Antarktidě, vědci z NOAA konečně v roce 2005 přišli na to, o co jde.
Byl to led. Konkrétně takzvaný ice quake — zvuk, který vzniká, když se obří masy ledovců prolomí a odlomí se z nich obrovské kusy ledu (proces zvaný „odlamování"). Když ledovce drhnou o mořské dno nebo o sebe navzájem, vytvářejí tyhle neuvěřitelně hlasité nízkofrekvenční zvuky, které cestují tisíce kilometrů daleko.
Takže někde poblíž Antarktidy měl opravdu, opravdu dramatický den opravdu, opravdu velký kus ledu, a celý Tichý oceán to slyšel.
Proč mě to pořád fascinuje
Tady je to, co mám na tomhle příběhu rád: celých osm let Bloop vědce skutečně udivoval. Pořád nevíme přesně, který ledovec nebo kra byly zodpovědné. Víme jen co to bylo, ne kdo (nebo... co) to bylo.
A upřímně? To mi to dělá ještě úžasnější. Žijeme na planetě, kde masivní ledové shelfy velké jako celá města se můžou rozpadat a produkovat zvuky, které zachytíte na druhém konci oceánu. Gdě ledovce se odlamují u Antarktidy a vytvářejí hukot, u kterého byste — kdybyste nevěděli, o co jde — přísahali, že přichází od nějaké příšery typu Cthulhu.
Příroda je divná, lidi. A někdy je ten skutečný vysvětlení úžasnější než obluda.