Počke, naši raní lidští předkové byli v nevýhodě?
Dobrá, musím se podělit o něco, co mě tento týden upřímně ohromilo, a všechno je to díky některým opravdu starým kostem nalezeným v jižní Africe.
Představte si to: Je dva miliony let před námi v oblasti, které se dnes říká „Lidské kolébka“ – v regionu v jižní Africe, který je v podstatě pokladnicí starých lidských fosilií. Tým vědců z univerzity La Trobe právě publikoval analýzu 18 nově popsaných fosilií z naleziště Drimolen Main Quarry. A tady je ta šílená část: jednou z těch fosilií je úlomek lebky dospělého Homo erectus starý asi 2 miliony let.
Dva miliony let. Nechtechme to číslo na chvíli vstoupit do vědomí.
Až dosud jsme měli nejstarší dospělé fosilie Homo erectus z naleziště v Gruzii (té zemi, ne státu) zvaného Dmanisi, které pocházejí asi 1,8 milionu let staré. Toto nové objevení tedy posouvá náš poznatek o tom, kdy se tento klíčový lidský předek objevil, o celých 200 000 let zpět. To je v paleoantropologii obrovská věc.
Proč by vás to mělo zajímat? (Spoiler: Je to o nás)
Tady je důvod, proč je Homo erectus tak důležitý: většina vědců souhlasí s tím, že jde o první druh, který skutečně patří do našeho rodu Homo – což znamená, že je to pravděpodobně přímý předek moderního člověka. Takže když najdeme důkaz, že se Homo erectus před dvěma miliony let pohyboval v jižní Africe, díváme se v podstatě na naše prapra-pra-pra-pra (víc než jen pár „pra“) prarodiče.
Vedoucí výzkumnice, Dr. Jesse Martinová, to vyjádřila krásně: tento lom uchovává důkazy o „prvním výskytu tohoto druhu před 2 miliony lety“. Dříve měli vědci k dispozici pouze fosilii dítěte z Drimolen – malého jedince ve věku mezi dvěma a čtyřmi lety. Roztomilé, ale ne úplně reprezentativní pro to, jak vypadali dospělí.
A teď? Konečně máme potvrzení od dospělého jedince. A věřte mi, mít k dispozici dospálou fosilii dělá vědcům, kteří se snaží poskládat naše rodové stromy, obrovský rozdíl.
Ale tady to začíná být opravdu zajímavé
Naleziště Drimolen nám nedalo jen kosti Homo erectus. Vědci našli fosilie i jiného lidského příbuzného: Paranthropus robustus (říkejme mu zkráceně „P. robustus“). A kontrast mezi těmito dvěmi druhy je upřímně jako z přírodního dokumentu.
Zatímco Homo erectus se zabavoval evolucí většího mozku a menších zubů – možná proto, že jsme začali jíst více masa – P. robustus se vydal úplně jiným směrem. Tento druh si vyvinul obrovské moláry a silné žvýkací svaly. Představte si to jako přírodní mlýnek a potlučinu, dokonale navržené pro drvení tvrdých a tuhých potravin.
Dr. Martinová to popsala jako ohromující: dva lidští druhy sdílející stejnou krajinu, ale jdoucí úplně odlišnými evolučními cestami. Jeden experimentoval s větším mozkem a konzumací masa. Druhý se stával dokonalým strojem na drtení rostlin.
A teď to nejlepší – P. robustus vyhrával
Tady je ten zvrat, kvůli kterému jsem se dokonce nahlas zasmál: před 2 miliony let v tom dobrém starém Drimolenu bylo P. robustus v poměru k Homo erectus více než 10 ku 1.
Deset ku jedné.
Naši předkové? Byli v nevýhodě. Byli outsideri. Druh, který podle slov Dr. Martinové „vypadal jako malá šance na přežití“.
Mezitím P. robustus prosperoval – dokud neprospal svou šanci. Všichni víme, jak ten příběh končí, že? Homo erectus nakonec dal vzniknout modernímu člověku, zatímco P. robustus se svým impozantním žvýkacím aparátem nakonec vyhynul.
Je to dobré připomínky, že evoluce není o tom, být „nejlepší“ v daný okamžik. Jde o schopnost přizpůsobit se. A zřejmě naše strategie konzumace rozmanitějších potravin (včetně masa) a investování energie do vývoje mozku byla dlouhodobým vítězem, i když nás to na několik set tisíc let drželo v roli outsiderů.
Evoluce zachycená v akci
Jednou z nejúžasnějších věcí na tomto výzkumu je to, čemu vědci říkají „mikroevoluce“ – malé změny, které probíhají v rámci jednoho druhu během kratších časových období.
Fosilie z Drimolen ukazují populace P. robustus z doby před 2 miliony lety ve srovnání s o něco mladšími vzorky z jiného naleziště zvaného Swartkrans (staré asi 1,8 milionu let). V tomto 200 000 letém rozpětí se zuby P. robustus ještě zvětšily a jejich žvýkací svaly byly ještě silnější. V podstatě evoluce v reálném čase.
Vědci dokonce naznačili, že populace P. robustus z Drimolen je natolik odlišná od těch pozdějších, aby si zasloužila vlastní poddruh: Paranthropus robustus ukusa. Nově zveřejněné fosilie z tohoto výzkumu tento klasifikační systém podporují.
Není to úžasné, že máme z tohoto jediného naleziště dostatek fosilií na to, abychom sledovali tyto drobné změny? Obvykle jsou fosilie homininů tak vzácné, že vědci pracují s obrovskými mezerami v záznamu. Ale Drimolen nám dává něco výjimečného: detailní snímek toho, jak se naši příbuzní měnili, kousek po kousku.
Závěr
Co se tedy z toho dozvíme? Myslím, že pár věcí:
Za prvé, naše chápání lidské evoluce se neustále zpřesňuje. Před pár lety jsme si mysleli, že Homo erectus se objevil kolem 1,8 milionu let temu. Nyní už víme, že byli již usadeni v jižní Africe 200 000 let předtím.
Za druhé, být outsiderem není vždy špatné. Naši předkové byli v Drimolenu menšinovým druhem, a podívejte se, kde jsme skončili.
A nakonec, Lidská kolébka dál přináší neuvěřitelné dary. Toto naleziště bylo objeveno v roce 1992 a my stále objevujeme nové věci z fosilií, které ležely v zemi dva miliony let a čekaly, až je někdo najde.
Pokaždé, když čtu o objevech jako tento, cítím směs pokory a údivu. Jsme na této planetě tak mladým druhem a teprve začínáme chápat tu dlouhou, klikatou cestu, která nás sem dovedla.