Co se stane, když psi stanou laboratorními moršany (náhodou)?

Dobře, musím vám říct o něčem, co mi už několik týdnů způsobuje husí kůži, a myslím, že hned pochopíte proč.

Představte si, že jste pes. Nejakýkoliv pes – narodili jste se na jednom z nejradioaktivnějších míst na Zemi, obklopeni ruinami po jaderné katastrofě, která se stala dříve, než jste se vůbec stali malým světlem v očích své prababičky.

To je realita pro stovky poušních psů žijících v blízkosti jaderné elektrárny Černobyl. A tady to začíná být opravdu zajímavé: vědci se nyní snaží zjistit, zda tito štěňata nesou v jejich DNA neviditelné jizvy po radiaci – jizvy, které by teoreticky mohly být předány štěňatům narozeným zcela bezpečných místech, tisíce mil daleko.

Nevím jako vy, ale já to považuji za fascinující i mírně děsivé zároveň.

Štěňata, která dostala druhou šanci

Pojďme se trochu vrátit v čase.

V roce 2018 zažilo patnáct štenat z Černobyla dobrodružství svého života. Organizace SPCA International jim pomohla přestěhovat do rodin ve Spojených státech. Tito malí jelísci strávili své první dny tím, že běhali kolem elektrárny a jedli zbytky, které pro ně nechávali pracovníci přicházející na směny, aby udržovali a nakonec i demontovali zařízení.

Výbuch v roce 1986 rozptýlil radioaktivní materiál po obrovských oblastech Evropy. Desetiletí později stále psi žili mezi posádkami. Člověk si říká – co to vypovídá o pudu přežití? O schopnosti přizpůsobit se? O tom, že psi jsou prostě... psi?

Studie, která se stala virální

Preskočme do roku 2023. Výzkumníci z Národního ústavu pro výzkum lidského genomu a University of South Carolina publikovali genetickou studii 302 psů – někteří žili přímo u elektrárny, jiní v městě Černobyl asi deset mil daleko.

Tady je to, co zjistili: psi z elektrárny byli geneticky odlišní od svých městských příbuzných.

A nastaly dramatické titulky: „Rychle evolují černobylští psi?“

No... možná. Ale je tu jedna věc o evoluci, kterou si mnoho lidí pletou. Není to žádná magická transformace, která dělá zvířata silnějšími nebo lepšími. Je to prostě změna. Náhodná změna. A někdy tato změna zvířeti vůbec nepomůže.

Dr. Timothy Mousseau, evoluční biolog z University of South Carolina a jeden z autorů studie, to řekl jednoduše: „Evoluce znamená prostě změnu.“

Jsou tito psi mutantní superhrdinové?

Krátká odpověď? Ne.

Dlouhá odpověď? Určitě ne, ale je to také trochu složité.

Mousseau i další vědci, kteří tyto psy studovali, souhlasí: neexistuje důkaz, že tito štěňata jsou radiorezistentní super savci. Jsou to prostě psi. Konkrétně poušní psi, což znamená, že museli být chytrí a odolní, aby vůbec přežili v jakémkoliv prostředí.

Ale tady je otázka, kvůli které Mousseau neumí spát: mohou tito psi nést genetické poškození – mutace – které by mohli předat štěňatům narozeným někde úplně bezpečném?

„Imigranskí psi z Černobylu by mohli nést tyto nežádoucí mutace do jiných populací, kde by byl jejich efekt negativní,“ říká.

Dejte si to na čas na uvědomění. Štěně narozené třeba v Ohau by teoreticky mohlo zdědit poškození po předkovi, který byl vystaven radiaci, kterou ono samo nikdy nepoznalo. To je ten druh věci, díky které je genetika fascinující i trochu strašidelná.

Zápletka se prohlubuje (protože věda není nikdy jednoduchá)

Tady to začíná být opravdu zamotané.

V roce 2023 se další studie zaměřila na DNA psů konkrétně na známky přirozené selekce – tedy, zda určité genetické varianty pomáhají psům přežívat a rozmnožovat se více než jiné. Výzkumníci našli náznaky, že se to může dít. Ale tady je ten háček: nedokázali zjistit proč. Byla to radiace? Strava? Něco úplně jiného?

Poté, v roce 2024, publikovali vědci v časopise PLOS One zjištění, že u psů z elektrárny NEBYLY nalezeny žádné důkazy, že by nahromadili více mutací než psi městští. Mousseau byl spoluautorem této práce a stále věří, že mutace se u vystavených psů pravděpodobně vyskytují častěji – v této konkrétní studii prostě nenašel jasný důkaz.

Nejnověji studie z září našla více známek přirozené selekce u psů z elektrárny. Ale i tato studie přiznala, že radiace nemusela nutně vytvářet nové mutace. Některé genetické varianty mohly být prostě tam už před nehodou a náhodou pomohly psům přežít po ní.

Skeptik v místnosti

Ne všichni věří hypotéze radiace.

Jim Smith, profesor environmentální vědy na University of Portsmouth, který studuje radioaktivní kontaminaci, má několik přesvědčivých argumentů. Psi v elektrárně a psi v městě Černobyl se liší v původu, historii šlechtění, stravě, expozici nemocem a kontaktu s ostatními kontaminanty. Všechny tyto faktory by mohly vysvětlit genetické rozdíly.

„V laboratoři neexistuje žádný důkaz naznačující, že dávky radiace u psů jsou dostatečně vysoké na to, aby významně ovlivnily přirozenou selekci,“ říká Smith.

Au.

Smith také uvádí bod, který považuji za zvlášť uklidňující v tom nejvíc „vědeckém“ smyslu: oddělit účinky radiace od všeho ostatního, co se děje v přirozené populaci, je „extrémně obtížné a v praxi to myslím, že je nemožné“. Jeho preferencí jsou laboratorní studie, kde vědci mohou přesně kontrolovat, čemu jsou zvířata vystavena a co jedí.

A co těch štenat z roku 2018?

Tady je zajímavý detail, který by mohl někoho uklidnit: SPCA International uvedla, že všechna ta štěňata před odjezdem do jejich nových domovů v Americe sterilizuje. Pokud se to stalo, žádné z nich nemohlo mít potomstvo, což znamená, že jakékoli znepokojivé mutace, které mohla nesout v sobě, zemřely s nimi.

Ale pro scénář, kterému se Mousseau obává – šíření nebezpečných mutací do nových populací – by pes musel opustit Černobyl a mít štěňata jinde. To není nemožné, zvláště pokud dojde k budoucím záchranným upayaím.

Širší kontext

Mousseau se nezastavuje u Černobylu. Jeho tým nyní studuje psy na Marshallových ostrovech, jejichž předci byli vystaveni dopadu jaderných zkoušek v letech 1940 a 1950. Sledují také psy kolem bývalého sovětského testovacího polygonu Semipalatinsk v Kazachstánu, kde proběhlo více než 450 jaderných testů.

Cíl? Porovnat psy z různých míst, která mají podobnou historii expozice radiaci. Pokud se stejné genetické změny budou opakovaně objevovat na různých kontaminovaných místech, poskytne to výzkumníkům mnohem silnější stopy k průzkumu.

Tyto analýzy jsou stále v průběhu, takže budeme muset počkat a uvidíme, co zjistí.

O čem neustále přemýšlím

Upřímně? Celý tento příběh mě posouvá dvěma směry najednou.

Na jedné straně jsem obdivovatelný těchto psů. Žijí v prostředí, které by bylo pro lidi nebezpečné, a oni prostě... žijí. Najdou si jídlo, mají štěňata, jsou psi. Je na tom něco téměř inspirujícího, takovým tím drsným, pouličním způsobem.

Na druhé straně mě fascinuje věda – a trochu mě to znepokojuje. Představa, že poškození radiací může tichce putovat v DNA, předávané z generace na generaci, a projevit se u zvířat a možná i u lidí, kteří nikdy nestáli v blízkosti kontaminace? To je ten druh věci, díky které genetika působí jako science fiction.

To, do čeho se neustále vracím, je to, kolik toho stále nevíme. Máme náznaky, možnosti a spoustu nesouhlasu mezi odborníky. Ale definitivní odpovědi? Ty se stále schovávají někde v psí DNA a čekají, až je vědci najdou.

Jedno je jisté: psi z Černobylu nejsou jen poušníci přežívající v radioaktivní zóně. Jsou oknem do otázek o genetice, evoluci a dlouhého stínu jaderné katastrofy, které stále snažíme porozumět.

A upřímně? Nemůžu se dočkat, až se dozvíme, co bude dál.

Co si o tom myslíte vy? Měli bychom se bát genetického dědictví radiace, které se šíří mimo zóny wykloučení? Nebo jsou to jen obyčejní kříženci, kteří dostali špatnou (a silně radioaktivní) pověst?

Zdroj: https://www.popularmechanics.com/science/a74147528/chernobyl-dogs-dna-spread