Hrobka, která se rozrůstala

Představ si to: Jsi archeolog a vstupuješ do hrobky, kterou před tebou neotevřel nikdo po staletí. Vzduch je těžký a prašný, tvůj reflektor prořezává tmu a tam na podlaze leží pozůstatky lidí, kteří zemřeli před více než dvěma tisíci lety.

Většina z nás by asi čekala, že hrobka používaná po staletí bude hotový chaos. Hromady těl namačkaných na sebe, jak se rodiny snažily napěchovat další a další pohřby, kam se dalo. Taková antická verze židliček pro pány mrtvé.

Podle nové studie publikované ve Frontiers in Environmental Archaeology ale právě tohle v hrobce TT 209 neplatí. A co vědci objevili, je ve skutečnosti mnohem fascinující.

Rodinná záležitost (asi)

Hrobka leží v Thébské nekropoli – onom úžasném městě mrtvých na druhém břehu Nilu naproti Luxoru. Byla postavena během 25. dynastie (zhruba 754–656 př. n. l.) a používala se až do konce ptolemaiovského období, tedy asi do roku 30 př. n. l. Dohromady sedm set let nepřetržitého užívání.

Když vědci z Univerzity v La Laguně na Tenerife detailně prozkoumali třetí komoru, našli šestnáct mumifikovaných lidských těl a – a tady přichází to zajímavé – jednu mumifikovanou psičku.

Šestnáct lidí a pes. Všichni sdílejí stejný prostor. A všichni jsou pečlivě uspořádáni.

VIP primero

Tady přichází ta opravdu zajímavá část. Nejstarší pohřby v komoře patřily lidem s vysokým společenským postavením. Měli rakve (ne každý je dostal!), zdobené pohřební sítě, ochranné amulety a luxusní předměty jako obsah fénických amfor. Nebyli to obyčejní lidé – byli to důležití lidé.

Ale tady to začíná být opravdu dobré. S postupem času se společenský status lidí pohřbených v komoře zdá být proměnlivý. Pozdější pohřby už neměly zdobené rakve. Místo toho byli zesnulí pečlivě mumifikováni a uloženi do jakéhokoliv volného místa, které zbylo.

A tady je ta podstatná věc: nejednalo se o rozklad. Vědci přímo uvádějí, že to nebyl „chaotický nahromaděný obsah" ani „ztráta původního rituálu". Zdánlivý chaos měl svou metodu.

Někdo to měl na starosti

Zamysli se nad tím z perspektivy toho, kdo ty pohřby zařizoval. Máš v komoře už těla. Stará těla, pravděpodobně už dost křehká. A tvůj úkol je nějak vměstnat nového člena rodiny, aniž bys urazil ty předchozí.

Vědci tomu říkají „pohřební paměť" – každý nový pohřeb byl přizpůsoben tak, aby zapadl mezi ty stávající. Představ si, že hraješ Tetris, ale místo bloků máš mumifikované ostatky a tvé skóre se měří v duchovní úctě, ne v bodech.

Postupem času se samozřejmě komora zahušťovala. Ale vědci si všimli konkrétních vzorců v tom, jak se to dělo. Někdo rozhodoval, ne to jen házel dovnitř.

Příběh psa

Musím mluvit o tom psovi, protože upřímně? Možná jde o nejdojemnější detail celé studie.

V jihovýchodní části komory, datované do ptolemaiovského období, našli vědci čtyři mumie naskládané na sobě. A nad nimi všemi? Mumifikovaný pes, položený přímo nad pozůstatky muže a ženy.

První autor studie, Dr. Jared Carballo-Pérez, to řekl krásně: „To by mohlo ukazovat na úzký vztah mezi těmito lidmi a zvířetem. Myslím, že je docela snadné se s touto myšlenkou ztotožnit."

A upřímně – souhlasím. Dodnes pohřbíváme lidi se svými mazlíčky. Stále nedokážeme snést představu, že bychom se měli odloučit od zvířat, která milujeme. Fakt, že tento zvyk sahá více než dva tisíce let do minulosti, mě prostě dostává.

Ale existuje i další možný výklad. Dr. Miguel Ángel Molinero Polo, hlavní autor, naznačuje, že pes mohl být „psychopomp" – symbolický průvodce na cestě do posmrtného života. V mnoha kulturách existují bytosti, které vedou duše na druhou stranu. Možná tenhle pes dělal přesně tuhle práci pro lidi pohřbené pod ním.

Osiridová pozice

Jako by pes nebyl dost, vědci si všimli ještě jedné zajímavé věci: pozdější pohřby měly něco specifického. Ruce byly zkřížené na hrudi v takzvané „osiridové pozici".

Pokud neznáš egyptskou mytologii – Osiris byl bůh podsvětí a soudce mrtvých. Když byl někdo pohřben v této pozici, v podstatě byl aranžován tak, aby vypadal jako samotný Osiris. Docela silné prohlášení o tom, co člověk očekával od posmrtného života.

Fakt, že se tato pozice objevuje v pozdějších pohřbech, kdy už byl prostor vzácný, nám říká něco důležitého: i když se to začínalo hemžit, lidé stále hledali způsoby, jak uctít své tradice. Nepěchovali těla dovnitř jako hadry – rozhodovali se.

Co z toho všeho vyplývá?

Tady je něco, co mě při čtení studie opravdu zasáhlo: toho o tom, jak se běžní starověcí Egypťané chovali při vstupu do hrobek, moc nevíme. Máme velkolepé nápisy v chrámech a záznamy o královských pohřbech, ale každodenní záležitosti? Ty jsou těžší najít.

Tahle hrobka nám dává nahlédnout do této mezery. Ukazuje nám skutečné lidi napříč generacemi, kteří se rozhodovali, kam uložit babiččiny ostatky ve vztahu k praprapradědečkovi. Ukazuje nám, že i když místo docházelo, někdo se zastavil a přemýšlel, jak to udělat s respektem.

Autoři studie argumentují, že komora byla „opakovaně uváděna zpět do aktivního užívání" – každý nový pohřeb změnil způsob, jakým byl prostor organizován a chápán, a přitom stále bral ohled na ty dřívější. Nebyla to zanedbanost ani opuštění tradice. Byla to adaptace.

Na závěr

Nevím jak ty, ale mě tohle zjištění v jistém směru uklidňuje.

Jsme zvyklí vnímat starověké civilizace jako nějak „jiné" – naprosto cizí našemu způsobu myšlení a cítění. Ale tady je hrobka, která ukazuje rodiny pečující o své mrtvé po staletí. Společnost, která milovala své psy stejně jako my. Lidi, kteří přišli na to, jak dál uctívat své předky, i když místo docházelo.

Mrtví pro ně nikdy úplně nezmizeli. Jen čekali v té tmavé komoře na dalšího člena rodiny, který se k nim přidá.

Někdy je minulost blíž, než si myslíme.

Zdroj: ScienceDaily