Tajemní trpaslíci z indonéských hor aneb Co když pohádky nelžou?

Představ si, že jedeš na výlet do mglistých hor indonéského ostrova Flores. Narazíš na místní vesničany a jeden z nich ti vážně řekne: „Někdy je vidíme. Malé, chlupaté, podobné lidem. Ne opice. Ne duchy. Něco úplně jiného."

Většina z nás by to mávla rukou. Jsme přece moderní lidé, žijeme ve věku vědy a logiky. To jsou jen staré báje, nic víc.

Ale co když antropologové naslouchali? A co když našli něco, co jim úplně vyrazilo dech?

Nález, který změnil všechno

V roce 2004 oznámil vědecký tým objev, který otřásl celou akademickou obcí. V odlehlé jeskyni Liang Bua na ostrově Flores našli pozůstatky dávného lidského druhu. Byli vysocí jen něco málo přes metr. Mozek měli zhruba jako šimpanz. Nohy obrovské. Rysy, které patřily druhům, jež měly vyhynout před miliony let.

Novináři jim hned přidělili přezdívku „hobbiti" – podle Tolkienových postaviček z Pána prstenů. A upřímně, srovnání je docela výstižné. Tito drobouncí vzpřímení lidé tu kdysi žili bok po boku s našimi předky v období pozdního pleistocénu.

Tady to začíná být vážně zajímavé

Gregory Forth, antropolog, ale s místními na Florese mluvil už roky před tímhle objevem. A hádej co? Jejich popisy seděly s hobbitími téměř dokonale. Nízká postava? Jasně. Chlupatí? Jo. Opí se podobní, ale chodící po dvou? Naprostá shoda.

Když pak vědecké časopisy začaly publikovat studie o Homo floresiensis, Forth údajně pomyslel: „Počkat... to přece přesně odpovídá tomu, co mi lidé z kmene Lio vyprávěli."

Představ si to. Staré příběhy, předávané po generacích, které ve skutečnosti popisují reálné bytosti, jež tu kdysi opravdu žily.

Velká otázka: Odkud přišli?

Tady se to zamotává. Kostra hobbitů sdílí rysy s mnohem staršími lidskými předky – konkrétně s Australopithecus afarensis, slavným druhem, ke kterému patří i Lucy. Problém je, že Australopithecus vyhynul zhruba před 2,8 miliony let.

Tak jak může druh s těmito primitivními znaky existovat na indonéském ostrově asi před 50 000 lety?

Vědci se kloní k vysvětlení pomocí „ostrobního trpaslictví". Když lidské bytosti dorazily na Flores před milionem let, zmenšily se kvůli omezeným zdrojům. Podobný jev vidíme i u jiných druhů – menší sloni, menší mamuti.

Ale ta kontroverzní alternativa zní: Homo floresiensis by mohl být přímým potomkem těch starších druhů. Kdyby to byla pravda, úplně by to převrátilo naše chápání lidské evoluce.

Zvrat: Byli to vlastně vegetariáni?

Tohle mě fakt dostalo. Roky vědci předpokládali, že hobbiti museli být zruční lovci – nejspíš lovili stegodony, dávné příbuzné slonů. Měli přece kamenné nástroje a velká zvířata lovit, to je přece to, co dělají úspěšné lidské druhy.

Ale studie zveřejněná v časopise Science Advances odhalila něco překvapivého. Ty kamenné nástroje vůbec nebyly určené k lovu.

Když badatelé pečlivě prozkoumali stopy na kostech stegodonů nalezených v Liang Bua, našli něco neočekávaného. Ty stopy pocházely od zubů komodských draků, ne od hobitích nástrojů. Naši malí přátelé byli ve skutečnosti mrchožrouti. Vybírali zbytky, které zanechali obří komodští varani.

Ano, čteš správně. Tito „hobbiti" byli vlastně takovými prehistorickými kontejnerovými průzkumníky. A upřímně? Docela mi to k nim sedí. Dělá je to somehow bližší.

Proč by nás to mělo zajímat

Jo, vím, co si možná říkáš: „Hezký příběh, ale proč bych se měl starat o nějaké malé dávné lidi?"

Tady je důvod: Homo floresiensis zpochybňuje úplně všechno, co jsme si mysleli o tom, co znamená být člověkem. Přežili stovky tisíc let s mozkem třetinové velikosti našeho. Přizpůsobili se ostrovnímu životu způsoby, které vedly k bizarním evolučním cestám. A jejich příběhy přežívaly v lidské paměti desítky tisíc let poté, co zmizeli.

Spojení mezi vědeckým objevem a místními legendami mě taky nutí přemýšlet – co když i jiné „mýty" mají reálný základ? Jsou další dávné druhy, jejichž paměť přetrvává v našich příbězích?

Záhada pokračuje

Pořád nevíme, kdy a proč Homo floresiensis vyhynul. Pořád plně nerozumíme jejich vztahu k ostatním lidským druhům. A rozhodně nemáme všechny odpovědi o lidské evoluci, které tenhle objev naznačuje, že potřebujeme.

Ale právě to dělá vědu tak vzrušující, ne? Každá odpověď otevře deset nových otázek.

Jedno vím jistě: příběh hobbitů nám připomíná, že lidská evoluce je mnohem chaotičtější, podivnější a úžasnější než jakýkoliv jednoduchý lineární postup od „nižšího" k „vyššímu". Tito drobouncí lidé byli přeživší. Vydupali si existenci na odlehlém ostrově po stovky tisíc let.

A někde v horách Floresu o nich lidé dodnes vyprávějí příběhy.

Možná ty staré báje přece jen mají něco do sebe.

Co si o tom myslíš? Změnil tenhle objev tvůj pohled na lidskou evoluci? Napiš mi do komentářů – rád bych slyšel, co tě na tomhle příběhu zaujalo nejvíc!