Věda a její překvapení: Co když život existoval tam, kde by neměl?

Mám pro vás jeden úžasný vědecký příběh. A víte co? Někdy ty nejzajímavější objevy přijdou úplně náhodou.

Dr. Rowan Martindale jednou procházela s týmem údolím Dadès v Maroku. Neměla v plánu objevit nic převratného. Studovala starobylé korálové ekosystémy, které kdysi ležely pod oceánem pokrývajícím tento region před miliony let.

A pak ji uviděla.

Krásně zvlněné vrstvy v hornině. Řekla kolegovi: „Stéphane, pojď sem. To jsou wrinkle structures!"

Co to vlastně jsou?

Wrinkle structures neboli vrásčité struktury jsou vlastně takové fosilní otisky prstů. Zanechávají je mikrobiální rohože — ty slizem pokryté, koberci podobné společenstva bakterií a řas. Když tyto rohože rostou přes písčité dno, zanechávají za sebou charakteristické vlnité textury. Ty se pak v průběhu času zkamení.

Tady je ale háček. Tyto struktury se běžně nacházejí v mělkých vodách, kam dopadá slunce. Fotointezivní organismy tam totiž můžou přežít. A taky jsou křehké. Když se před zhruba 540 miliony let objevily organismy provrtávající mořské dno, tyto jemné útvary většinou zničily dřív, než se stihly zachovat.

Nemožný nález

Když Martindale pochopila, že tyto struktury našla ve skalách, které se vytvořily v hluboké vodě — minimálně 180 metrů pod hladinou, kde sluneční světlo vůbec nepronikne — nedávalo to vůbec smysl.

„Wrinkle structures, které jsou obvykle fotointezivního původu, by v takto hlubokém prostředí být neměly."

Tým věděl, že má problém. Nechtěli dělat senzační tvrzení bez pořádných důkazů. Začali tedy zkoumat všechno možné.

Nejprve potvrdili geologii — jo, jsou to skutečně usazeniny z hluboké vody. Chemická analýza ukázala zvýšené hladiny uhlíku v sedimentech. Další biologická stopa, že tam něco žilo. Ale hlavní záhada pořád nebyla vyřešena. Pokud ne slunce milující řasy, co ty starobylé mikrobiální rohože vytvořilo?

Odpověď: Chemické bakterie

Ty správné organismy se ukázaly být úplně jiný typ života. Chemotrofní bakterie.

Tyto fascinující organismy nepotřebují sluneční světlo vůbec. Místo toho získávají energii z chemických reakcí — třeba z vodíku síranu nebo metanu unikajícího ze dna moře. A moderní podvodní záběry ukázaly, že chemotrofní mikrobiální rohože skutečně existují v temných hlubinách oceánu, daleko pod hladinou, kam slunce nikdy nedosáhne.

Tým dospěl k závěru, že tyto starobylé vrásčité struktury s největší pravděpodobností vytvořily chemotrofní bakterie žijící v hluboké vodě, daleko od slunečního svitu. Je to objev, který přepisuje naše představy o tom, kde všude mohl mikrobální život v minulosti Země prosperovat.

Jak věda opravdu funguje

Co mě na tomhle příběhu fascinuje nejvíc? Ukazuje, jak věda skutečně funguje. Martindale neměla v úmyslu zpochybňovat vědeckou shodu. Prostě si všimla něčeho neobvyklého při túře, důvěřovala svému instinktu a následovala důkazy, kam ji vedly. To je vědecká metoda v nejčistší podobě: zůstat zvědavý a nechat realitu, aby vás překvapila.

Starobylé oceány byly zjevně mnohem živější a složitější, než si často představujeme. I v těch nejhlubších, nejtmavších vodách si život našel cestu. A někde v těch starých marockých skalách jsou otisky prstů tvorů, kteří žili před 180 miliony let, stále zachované — čekají na někoho dost zvědavého, kdo si jich všimne.