Tenhle objev mě fakt dostal

Musím se přiznat — když jsem tenhle výzkum četl poprvé, chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebal.

Vědci totiž našli takzvanou neonatální linii — v podstatě růstový kroužek v kosti, který vzniká těsně po narození — u fosílie staré 236 milionů let. Patřila druhu Chiniquodon theotonicus, drobnému tvorečkovi z Argentiny, a podle všeho zemřel jako novorozeně. Tady to ale začíná být zajímavé: vědci vypočítali, že toto novorozeně vážilo kolem 1,7 kilogramu. To bylo zhruba 14 procent hmotnosti dospělého jedince.

Nechte tu číslici chvíli pracovat v hlavě.

Pokud si říkáte "a co z toho?", věřte mi — je to pořádná věc. Podívejte se na to srovnání: plazi a ptáci podobné velikosti rodí mláďata, která jsou oproti dospělákům úplné trpaslíky — říká se tomu 0,1 až 4,5 procenta hmotnosti rodiče. Savci jsou ale jiný příběh. My rodíme relativně statná miminka. A ta hodnota 14 procent řadí C. theotonicus do stejné kategorie jako dnešní placentální savci.

Tým, který na to přišel — v čele s doktorem Leandrem Gaetanem a jeho kolegy z Argentiny — v podstatě zíral na to, co vypadá jako vůbec nejstarší důkaz živého porodu (ano, odborně se tomu říká viviparita) v našem rodokmenu. Dřívější odhady vědců hovořily o tom, že živý porod se objevil zhruba před 150 miliony let. Tenhle nový důkaz to posouvá skoro o 100 milionů let zpátky.

Teď vás možná napadne — proč by vlastně bylo výhodnější rodit živá mláďata místo kladení vajec? Skvělá otázka! Autoři výzkumu upozorňují na to, že trias — tedy období, kdy tihle tvorové žili — bylo doslova divočina. Svět se vzpamatovával z masivní vymírání, konkurence o zdroje byla brutální a predátoři číhali všude. Nosit vyvíjející se embrya uvnitř těla místo toho, abyste je nechali zranitelná v vejcích? Docela slušná strategie pro přežití.

Samozřejmě — věda je věda a pořád toho hodně nevíme. I sami autoři přiznávají, že to nemusí být celý příběh. Možná byl C. theotonicus výjimečný případ. Třeba ostatní cynodonti vejce ještě kladli, zatímco některé druhy se vydaly cestou živého porodu. Fosilní záznam je proslulý svými mezerami a najít důkazy o embryonálním vývoji v dávných kostech je nesmírně vzácné.

Ale právě proto je to tak vzrušující, ne? Čas od času nám nějaká malinká linka ve fosilizované kosti otevře úplně nový pohled na příběh života na Zemi. A příběh toho, jak jsme se z vaječných plazů stali savci rodícími živá mláďata, právě dostal pořádný háček.

Osobně miluju, že tenhle objev vzešel z toho, co začalo jako postgraduální kurz — v podstatě zvídaví studenti, kteří si všimli něčeho neobvyklého v kosti. Někdy ty největší převratné objevy přicházejí od lidí, kteří se ještě nenaučili, co všechno údajně není možné.

Zůstává otázka — co dalšího se skrývá v zásuvkách muzejních depozitářů?