Slib, který dal v džungli

Představ si tohle: Jsi mladý muž, sotva přes dvacet, lezeš hustou džunglí s rozbitou čelistí a zlomenou páteří. Kolem tebe leží zkroucený kovový vrak tvého bombardéru. Tvoji nejlepší přátelé jsou mrtví. Japonci se blíží. Máš jen to, co máš na sobě. A přesto — přežiješ.

Přesně to se stalo poručíkovi Joseovi Holguinovi 26. června 1943.

A tady je to, co dělá jeho příběh naprosto neuvěřitelným: Nepřežil jen tak. Dalších čtyřicet let se snažil napravit, co se dalo.

Bomber s přezdívkou "Hříšná Ale Skvělá"

Pověděla bych ti o tom letadle, protože si zaslouží, aby bylo zapamatováno. Bombardér B-17, který Holguin navigoval, dostal od posádky přezdívku "Naughty But Nice" — a tu krásně oranžovou kurzívou namalovali přímo na přídě. Vedle ní? Obraz odhalené brunetky v modré sukni. Byli to přeci jen mladí chlapi. Měli smysl pro humor, pro osobnost, pro kamarádství.

Stroj už jednou podvedl smrt. V březnu 1943 na něj zaútočily japonské stíhačky a jednoho pilota zabily. Provrtaný bomber se nějak dostal zpátky, opravili ho a dál létal. Ale 25. června, během mise na bombardování letiště Vunakanau poblíž Rabaulu, štěstí konečně došlo.

Japonská noční stíhačka provedla tři průletové útoky na B-17. Oba motory vypověděly službu. Posádka se chystala vyskočit. Když se Holguin snažil pomoct svým kolegům, letadlo se dostalo do spirály. Vyhodil ho ven přes kryt na přídě — právě ve chvíli, kdy bomber narazil do džungle v pohoří Baining.

Devět mužů se nedostalo ven. Jeden ano.

To nejhorší teprve přicházelo

Tady by většina lidí vzdala, ne? Holguin na to měl každý důvod. Týdny se plazil tou džunglí bez jídla, s rozbitou čelistí, s páteří, která křičela bolestí. Nakonec ho našli místní vesničané na místě zvaném Arumbum.

Zachránili mu život. Jedli ho, starali se o něj, ošetřovali, jak to šlo.

Ale tady je ta věc — válka se o tvé utrpení nezajímá. Vesničané ho nemohli bezpečně schovávat. Museli ho vydat Japoncům, kteří ho hodili do rabaulského vězeňného komplexu. Žádné lékařské ošetření. Představ si to — ležíš tam s rozbitou čelistí a víš, že ti, kteří by ti měli pomoct, jsou ti samí, kteří tě sestřelili.

V roce 1944 ho převezli do zajateckého tábora Tunnel Hill, kde bylo ještě hůř. Teprve v září 1945 ho konečně zachránily síly australského námořnictva — spolu s pouhými osmi dalšími vězni, kteří původně pocházeli z Rabaulu.

Dostal se domů. Proti všem očekáváním se dostal domů.

Slib, který nemohl zapomenout

A tady se příběh Josea Holguina stává něčím opravdu výjimečným.

Mohl jít dál. Většina z nás by to udělala. Válka je peklo a nejchytřejší věc je nechat ji za sebou, soustředit se na vlastní život, snažit se zapomenout.

Ale Holguin zapomenout nemohl.

Jeho devět kamarádů tam pořád leželo. Pořád v neoznačených hrobech — nebo hůř, pohřbených jako "neznámí" v Národním památníku na pohřebišti v Honolulu. Japonci jejich ostatky pochovali do mělkých hrobů. Některé ostatky našli v roce 1949, ale tenkrát je nešlo identifikovat.

Holguin znal jejich jména. Znal jejich tváře. Znal jejich rodiny, které se pořád ptaly, pořád nevěděly.

Takže v roce 1982 — skoro čtyřicet let po nehodě — si rezervoval první cestu zpátky do Rabaulu. Z vlastní kapsy. Žádná vláda ho o to nežádala. Nikdo kromě něj a jeho slibu.

Během té první cesty se stala pozoruhodná věc: potkal místní ženu, která mu pomohla hned po nehodě. Pořád tam byla. Pořád si pamatovala.

Jedna cesta se změnila ve tři

Na druhou cestu ho místní zavedli přímo na vrak. Ležel tam, skrytý v té odlehlé džungli po čtyři desetiletí — zbytky "Hříšné Ale Skvělé".

Ale Holguin ještě neskončil. Vrátil se potřetí. A na té třetí cestě, s pomocí stejných vesničanů, kteří mu kdysi zachránili život, konečně našel ostatky svých padlých bratrů.

Všech devět.

Národní obrana pak převzala vládu. Prostřednictvím testů DNA a pečlivého výzkumu byl každý jednotlivý letec konečně identifikován — včetně těch, kteří byli pohřbeni jako neznámí v Honolulu. Jejich rodiny dostaly uzavření. Muži dostali řádné pohřby s plnými vojenskými poctami.

A kokpit toho B-17? Teď je vystavený v místním muzeu, kompletně s tou drzou malbou "Naughty But Nice" na přídě. Důstojný hold letadlu a posádce, které se odmítly nechat zapomenout.

Co nás Jose Holguin naučil

O tomhle příběhu přemýšlím už několik dní, upřímně. Co vede člověka k tomu, aby se vracel na místo, kde málem zemřel, znovu a znovu, jen aby přivezl domů ostatky?

Myslím, že je to tím, že Holguin chápal něco, na co my často zapomínáme. Nebyli to jen "padlí vojáci" nebo statistiky. Byly to jeho kamarády. Muži, kteří mu důvěřovali, že je naviguje domů. Muži, kteří to nedokázali.

Desítky let nesl to břemeno.

A víš co? Myslím, že v tom je něco hluboce lidského. Žijeme ve světě, kde se často snažíme zapomenout na naše bolestné vzpomínky, překonat je, předstírat, že neexistují. Ale Holguin udělal pravý opak. Čelil svému traumatu přímo, vrátil se na místo svých nejhorších nočních můr a proměnil to v něco smysluplného.

Až příště uslyšíš příběh o veteránovi druhé světové války nebo o "největší generaci", vzpomeň na Josea Holguina. Vzpomeň, že nejstatečnější věc, kterou kdy udělal, nebylo přežít tu nehodu nebo vydržet ty roky jako vězeň.

Bylo to vrátit se.

A nikdy se nevzdat svých kluků.

Zdroj: Popular Mechanics - Naughty But Nice: WWII Bomber Lone Survivor