Když bomba spadla na španělskou vesnici

Představte si to ráno

Představte si, že se probudíte v klidné lednové ráno v malé španělské rybářské vesnici. Jste farmář. Pěstujete rajčata. Život je jednoduchý.

A pak se na obloze objeví hořící trosky amerického bombardéru, které se řítí k zemi a dopadají přímo do vašich polí. Za vaším domem se otevře kráter. A někde poblíž, zabalený v padáku, leží jeden z nejděsivějších výtvorů lidské civilizace.

Ne, tohle není scéna z katastrofického filmu. Tohle se stalo v Palomares ve Španělsku, 17. ledna 1966.

Operace Chromová kopule: Smrt létající nad hlavami

Než se dostanu k samotné nehodě, potřebujete pochopit kontext. Ten příběh je totiž mnohem znepokojivější, když vidíte ten velký obrázek.

Během studené války mířily USA a Sovětský svaz takové množství jaderných zbraní proti sobě, že by dokázalycivilizaci několikrát vymazat z povrchu zemského. Aby obě strany udržely to, čemu říkaly "odstrašení" – tedy že žádná strana nezaútočí, protože by přišla odveta – držely Spojené státy bombardéry B-52 v neustálém kruhu nad celým světem. Naložené vodíkovými bombami. Připravené udeřit na Moskvu během několika minut.

Byla to takzvaná Operace Chromová kopule, která běžela od roku 1961 do roku 1968.

A tady je to, co mě v noci nenechává spát: tyto bombardéry – nesoucí zbraně schopné doslova ukončit moderní civilizaci – létaly nad obydlenými oblastmi. Nad Evropou. Nad Středomořím. Prostě tam nahoře. Pořád.

Ráno 17. ledna jeden takový bombardér letěl nad jižním Španělskem. Potřeboval natankovat, a tak se spojil s tankerem KC-135 pro doplňování paliva za letu. Tahle operace je nebezpečná i za nejlepších podmínek. A tohle ráno se něco strašně pokazilo.

Dva letouny se srazily.

Čtyři bomby, jedna vesnice, naprostý chaos

Bombardér B-52 se rozlomil ve vzduchu. Sedm členů posádky zemřelo okamžitě. Letadlo i jeho náklad padaly k zemi.

Tím nákladem byly čtyři termojaderné bomby. Takové bomby, proti kterým vypadá Hirošima jako petarda.

Když se zpráva dostala k vojenskému velení, asi následovalo hodně panických telefonátů. Nešlo o ledasjaké bomby – byly to vodíkové bomby, každá stovkykrát silnější než zbraň, která zničila Hirošimu. A čtyři z nich se teď povalovaly ve španělské rybářské vesnici.

Tady je ale ta pozoruhodná věc: žádná z bomb neexplodovala. Nebyly aktivovány. Detonační systémy vyžadují velmi specifické podmínky, aby se spustily, a tyto podmínky naštěstí (pro všechny dole na zemi) nenastaly. Šlo o konvenční explozi, ne jadernou.

Ale to rozhodně neznamenalo, že je všechno v pořádku.

Dvě bomby vytvořily obří krátery, kam dopadly. Třetí přistála na poli. A čtvrtá? Měkce přistála na padáku ve Středozemním moři, kde na ni zíral místní rybář, který musel prožívat jeden z nejsurrealističtějších okamžiků svého života.

A všechno se to odehrálo kousek od vesnice plné civilistů. Dětí, které šly do školy.

Úklid: Nejnebezpečnější rekonstrukce v historii Ameriky

Během několika hodin se do této malé rybářské vesnice sjelo na 1600 amerických vojáků. Vesnice, zvyklá na klidná rána a rybářské čluny, najednou plná vrtulníků, vojenských nákladních aut, detektorů záření a tisíců znepokojených tváří.

Dokážete si představit, že byste byli jedním z těch úklidových pracovníků? Je vám 23 let. Jste vojenský policista. Někdo vám podá geigerův počítač, ukáže na trosky rozeseté po rajčatových polích a řekne: "Jdi zjistit, jestli tu někdo není v nebezpečení z ozáření."

Přesně to se stalo Johnu Garmanovi. V rozhovoru pro The New York Times popsaltuto situaci jako "naprostý chaos". Trosky všude. Kusy bombardéru na školním dvoře.

Armáda nakonec poslala zpět do Spojených států asi 1400 tun kontaminované půdy a vegetace. To vám dává představu, jak moc plutonia se rozeselo po těch políčkách.

Ale tím nejtěžším bylo najít čtvrtou bombu. Tu, která skončila ve Středozemním moři.

81 dní hledání bomby na dně moře

Tahle část příběhu zní jako výtažek z dobrodružného románu.

Americké námořnictvo nasadilo všechno, co mělo. 33 lodí. 3000 lidí. A ten nejpůsobivější kus techniky – hlubinnou ponorku Alvin, tu samou, která se později proslavila průzkumem vraku Titaniku.

Místní rybář Francisco Simó Orts ve skutečnosti viděl bombu sestupovat na padáku. Jeho svědectví pomohlo zúžit oblast pátrání. Alvin ji našel na strmém podvodní svahu v hloubce kolem 760 metrů.

Začali s vyzvednutím. Připevnili lano. A pak... lano prasklo.

Bomba sklouzla hlouběji do podvodního kaňonu.

Dalších devět úporných dní ji hledali. Devět dní, kdy přesně věděli, jak nebezpečná ta věc je, někde tam dole ve tmavých středomořských hlubinách. Konečně, 7. dubna 1966, se jim ji podařilo vytáhnout. Děravá, ale neporušená. Bez úniku radiace.

Jakou úlevou to muselo být.

Skutečná cena: Věčně zapomenutí veteráni

Tady se ten příběh pro mě osobně stává těžkým čtením. Možná těžším než samotná nehoda.

Těch zhruba 1600 veteránů, kteří brodili kontaminovanou půdou, rýpali se v rajčatových polích, pracovali nepřetržitě celé měsíce – mnozí z nich onemocněli. Vážně onemocněli. Rakoviny. Nádory. Podivné nemoci, které se objevovaly zničeho nic.

Desítky let jim Úřad pro záležitosti veteránů říkal: "Ne, žádné radiační riziko na místě nebylo. S vaší službou to nesouvisí."

Dokážete si představit, jaké to muselo být? Sloužili jste své zemi. Dělali jste něco skutečně nebezpečného – něco, co by vás mělo pasovat na hrdiny. A když vám začne selhávat tělo, vláda, které jste sloužili, vám v podstatě řekne "smůla".

Teprve v roce 2022 Kongres konečně schválil takzvaný zákon o Palomares, který nabídl invalidní dávky a zdravotní péči přeživším veteránům a jejich rodinám. Někteří z těch mužů jsou dnes osmdesátníci. Někteří se nedožili ani tohoto malého uznání.

Odkaz, o kterém se nemluví

Operace Chromová kopule skončila téměř okamžitě po Palomares. Zhruba o dva roky později se další B-52 zřítil v Grónsku poblíž letecké základny Thule. To byl poslední hřebíček do rakve. Neustálé bombardovací hlídky byly pozastaveny.

Ale tady je to, co mě na celém tom příběhu trápí: studenou válku máme tendenci vnímat abstraktně. Jaderné odstrašení. Vzájemně zaručené zničení. Strategická doktrína.

Palomares dělá z té abstrakce něco velmi skutečného a velmi lidského.

Španělská rybářská vesnice, která si žila svým životem, najednou v centru globální jaderné noční můry. Mladí američtí vojáci, kteří jen plnili rozkazy, vystavení plutoniu a ponechaní řešit zdravotní následky sami. Bomby padající z nebe jako strašný déšť.

Studená válka "skončila" v roce 1991. Ale pro veterány z Palomares, pro obyvatele té vesnice a pro kohokoli, kdo žil v dosahu těch neustálých bombardovacích hlídek – pro ně nikdy neskončila.

Co se z toho můžeme naučit?

Upřímně? Myslím, že příběhy jako je tenhle si nezaslouží tak málo pozornosti.

Mluvíme o jaderných zbraních v pojmech strategických kalkulací a geopolitického šachu. Ale Palomares nám připomíná, že jsou to fyzické objekty, které nosí lidé, přelétají nad lidskými komunitami a manipulují s nimi lidské úklidové týmy, které za svou účast platí velmi reálnou cenu.

Veteráni, kteří uklidili Palomares, si zasloužili víc. Zasloužili si uznání, když ho potřebovali – ne padesát let poté, kdy už mnoho z nich není naživu, aby z něj mohli mít prospěch.

A možná že tohle je skutečné ponaučení z Palomares: že skutečná cena jaderných zbraní se nikdy neměří jen v megatunách a hlavicích. Měří se v tělech, nádorech a tiše zničených životech lidí, kteří prostě jen dělali, co jim bylo řečeno.

Nevím jak vy, ale mě to nutí věnovat větší pozornost lidem, kteří dodnes nesou následky našich jaderných rozhodnutí.

Zdroj: Popular Mechanics - https://www.popularmechanics.com/military/weapons/a71616563/palomares-incident