Když nebe nad Palmomarem spadlo do moře: Příběh ztracených vodíkových bomb

V šedesátých letech minulého století viselo nad světem Damoklovým mečem jaderné zbraně. Spojené státy měly strategii, která dnes zní šíleně – neustále držet nukleární bomby ve vzduchu, kroužit nad Evropou a čekat. Jmenovalo se to Operation Chrome Dome a jedna z misí skončila katastrofou, o které se dnes mluví málo.

Proč létali? Studená válka a šílená logika odstrašení

Byla to doba, kdy se velmoci snažily jedna druhou zastrašit. Myšlenka byla jednoduchá – když budou bomby neustále ve vzduchu, Sověti nikdy nebudou vědět, kolik jich máme připraveno k úderu. Kdyby zaútočili, stačilo by zmáčknout tlačítko.

Od roku 1961 startovaly ze základny Homestead na Floridě letouny B-52 Stratofortress s termonukleárními pumami na palubě. Kroužily nad Atlantikem, nad Středomořím, nad Arktidou. Osm hodin letu, pak zpátky, doplnit palivo a znovu do vzduchu. Nonstop, 24 hodin denně, 365 dní v roce.

Bylo to riskantní? Samozřejmě. Bylo to drahé? Extrémně. Ale v atmosféře panické hrůzy ze sovětské hrozby to dávalo smysl generálům v kancelářích.

17. leden 1966: Den, kdy se to pokazilo

Pálmovník u Palomaru – toto místo vám možná nic neříká, ale obyvatelé Španělska ho znaj dobře. Právě tam, nad vesnicí Palomares na jihovýchodním pobřeží, se odehrála nehoda, která měla změnit životy stovkám lidí.

Dva letouny – tanker KC-135 a bombardér B-52G – měly ve vzduchu provést tankování. Rutinní operace, kterou dělali tisíckrát. Ale to ráno se to zvrtlo.

Při samotném kontaktu se oba stroje srazily. B-52 se vzňal. Posádka katapultovala – čtyři muži přežili, dva zahynuli. Ale to hlavní teprve začínalo.

Čtyři bomby, jedna země, tři moře

Na palubě té B-52 bylo šest termonukleárních pum Mark 39, každá o síle 1,45 megatun – tedy zhruba stokrát víc než Hirošima.

Když letadlo explodovalo, bomby se rozsypaly jak mince z prasklé kapsy.

Jedna dopadla do moře. Druhá skončila tamtéž. Třetí a čtvrtá dopadly na suchou zem poblíž Palomares – a tady přichází ta paradoxní část. Vlastní jádro zůstalo neporušené, ale plutonium se uvolnilo do půdy.

Američané začali panikařit. Okamžitě.

Hledání v hlubinách

Prefekt ve vesnici si vzpomíná, jak viděl-americké vojáky běhat po polích s detektory záření. Místní-farmáři si mysleli, že jde o nějaké nové hnojivo.

Nakonec našli dvě pozemní bomby. Tu třetí, zabořenou někde ve vodách u Španělska, hledali měsíce.

Teprve po 80 dnech – a po několika neúspěšných pokusech – ji lokalizovala speciální loď. Ležela v hloubce 850 metrů, tři kilometry od pobřeží. Nebyla to sranda ji vytáhnout, ale nakonec se to povedlo.

Ta čtvrtá? Dodnes se přesně neví. Existují teorie, že se rozpadla při dopadu, nebo že leží někde v bahně. Američané to oficiálně nikdy nepotvrdili, ale našli zvýšenou radioaktivitu na mořském dně. Kdyby se někdy aktivovala, nikdo neví, co by se stalo.

Místní obyvatelé a jejich zdraví

Příběh ale nekončí vyzvednutím bomb. V tom okamžiku teprve začíná pro lidi z Palomares.

Vojáci jim tehdy řekli, že kontaminace není vážná. Odvezli vrchní vrstvu půdy, shrabali ji a odvezli do USA. Jenže bomby obsahovaly plutonium – a to se vsakuje hluboko do země. Nikdo tehdy netušil, jak dlouho tam zůstane.

Dodnes se v Palomares rodí děti s vadami. Místní farmáři stále chovají kozy a dobytek na kontaminovaných pastvinách. Americká vláda sice zaplatila nějaké peníze, ale realita je taková, že stopadesát tun radioaktivní půdy nikdo nikdy neodvezl.

Reklamy: Pravda, která se dlouho skrývala

Vojáci, ktorí se na清理ě podíleli, si časem začali všímat podivných věcí. Rakovina. Leukémie. Nemoci, které se u nich objevovaly v mladém věku.

Vláda ale tvrdila něco jiného. Že dávky záření byly příliš nízké. Že neexistuje souvislost. Že si vymýšlejí.

Trvalo to desítky let, než se pravda začala probíjet. Až v devadesátých letech začaly studie ukazovat, co bylo jasné už dlouho – plutonium je jedovatý zabiják a tito muži s ním pracovali měsíce holýma rukama.

Konec Chrome Dome

Po Palomares se toho hodně změnilo. Lidé začali klást otázky. Politikové začali zpochybňovat.

V roce 1968 Nixon celou operaci ukončil. Bylo to drahé, nebezpečné a najednou všem došlo, že riskujeme víc, než jsme získávali.

Co zůstalo

Příběh Palomares není jen historická kuriozita. Je to připomínka, jak snadno se věci mohou vymknout kontrole. A také připomínka, že důsledky našich činů nesou často ti, kteří o nich nerozhodovali – místní obyvatelé, vojáci na misích, generace, které přijdou dlouho potom.

Někde v hloubkách Středozemního moře možná dodnes leží nevybuchlá vodíková bomba. Čeká tam na svůj čas.

A to je ta nejděsivější část celého příběhu.