Francouz, který se vzepřel císaři

Představ si, že jsi francouzský důstojník v šedesátých letech devatenáctého století. Přeplul jsi oceán, abys pomohl modernizovat japonskou armádu. Všechno jde podle plánu — a pak se najednou celá vláda změní. Císař převezme moc. Dostaneš rozkaz opustit zemi.

Co uděláš?

Jules Brunet opustit odmítl. Přidal se k poražené straně, pomohl skupině samurajů vytvořit republiku a připravoval se na boj s celou císařskou armádou.

Skutečný příběh. A vážně — zní to jako scénář hollywoodského filmu.

Konec starého světa

Dva a půl století vládli Japonsku šóguni z rodu Tokugawa. Nebyla to žádná zaostalá země. Tokugawové sjednotili rozhádaný národ, vytvořili silnou centrální vládu a izolovali zemi od celého světa.

Ale v šedesátých letech se začaly objevovat problémy. Západní mocnosti tlačily na otevření obchodu. Mnozí Japonci měli pocit, že šógunát je příliš slabý. Hněv sílil. Vlastenci chtěli starý řád zničit. Shromáždili se kolem císaře Meidži a osud šógunátu byl zpečetěn.

A tady to začíná být zajímavé.

Francie vyslala kapitána Charlese Chanoinea, aby pomohl reformovat armádu šóguna. Když šógunát začal upadat, Paříž udělala zvláštní krok — tajně podpořila tu prohrávající stranu. Logika byla jasná: pomůžeme šógunátu přežít a získáme mocného spojence v Asii.

Mise se zastavila. Všechno se hroutilo. Ale Chanoineův zástupce Jules Brunet se odmítal vzdát.

Muž, který zůstal

Když nová vláda Meidži v roce 1868 nařídila všem francouzským vojenským poradcům opustit Japonsko, většina sbalila kufry. Brunet se ale podíval na situaci a udělal rozhodnutí, které mi dodnes vyrazil dech: zůstal.

S osmi dalšími francouzskými důstojníky uprchl z Jokohamy pod záminkou návštěvy arzenálu. Jejich skutečný cíl? Admirál Takeaki Enomoto, který velel flotile věrné šógunátu.

Brunet nastoupil na loď. A společně vypluli na sever.

Na ostrov Ezo.

Republika z ničeho

Do konce roku 1868 Brunet a jeho japonští spojenci ovládli Ezo — dnešní Hokkaidó. Získali přístav Hakodate a postupně celý ostrov. Ale císař Meidži to nehodlal přijmout. Požadoval, aby se vzdali zbraní a podřídili se císařské vládě.

Odmítli.

Na začátku roku 1869 Ezo vyhlásilo nezávislost. Hakodate se stalo hlavním městem. A tady přichází ta opravdu senzační část — konaly se volby. Dobře, hlasovat mohli pouze samurajové, ale i tak: byla to první a dodnes jediná snaha o demokratickou správu v japonských dějinách.

Bývalý vikomt Takeaki Enomoto byl zvolen prezidentem. Keisuke Ótori, baron a zuřivý bojovník, se stal ministrem obrany. A Jules Brunet? Povýšil na ministra zahraničí.

Dokážeš si to představit? Francouz v japonské vládě, vyjednává s cizími mocnostmi o uznání zbrusu nového státu na zmrzlém ostrově v Pacifiku.

Brunet se ale nevěnoval jen diplomatii. Posiloval obranu, cvičil vojáky ve francouzských taktikách a fortifikoval hvězdicovou pevnost Goriokaku. Šest pevností bylo postaveno nebo posíleno. Tisíce vojáků dostaly moderní pušky.

Připravovali se na válku. A věděli, že přijde.

Zánik snu

Na jaře roku 1869 císařské síly konečně dorazily — zhruba sedm tisíc vojáků, v té době obrovská armáda. Obklíčily Goriokaku a zahájily obléhání.

Republika Ezo měla možná tři tisíce vojáků.

Jenže tito vojáci prošli výcvikem od francouzských profesionálů. Měli dělostřelectvo. Měli opevněné pozice. Chvíli drželi.

Ale čísla rozhodují. Císařské síly byly prostě příliš silné. Po urputných bojích odpor padl. Enomoto se vzdal. Republika byla rozpuštěna.

Ezo bylo přejmenováno na Hokkaidó a oficiálně začleněno do nového japonského státu.

A co Brunet? Ten spolu s několika dalšími francouzskými důstojníky uprchl zpět do Francie. Nebyl popraven ani uvězněn. Zdá se, že nová japonská vláda se rozhodla nechat věci být. Brunet se vrátil ke své vojenské kariéře. Později se stal generálem.

Proč na tom záleží

Co mě na republice Ezo fascinuje nejvíc: není to jen poznámka v učebnici dějepisu. Je to okno do momentu, kdy Japonsko stálo na křižovatce.

Starý svět umíral. Rodil se nový řád. A na jedinou krátkou chvíli se skupina vyvrhelů pokusila postavit něco úplně jiného — asijskou republiku v době, kdy většina kontinentu stále žila pod císaři a králi.

Selhali, samozřejmě. Restaurace Meidži zvítězila a Japonsko se stalo moderním národním státem, později vojenskou velmocí, která šokovala svět.

Ale republika Ezo nám připomíná, že dějiny nejsou přímá čára. Někdy jdou klikatou cestou. Někdy se francouzský důstojník rozhodne zůstat a bojovat za věc, která už byla prohraná.

Dějiny jsou chaotické. A upřímně? Proto jsou tak fascinující.