Velká oxidační katastrofa? Nebo jen místní podmořská aférka?

Představ si Zemi před dvěma miliardami let. Atmosféra se mění způsobem, jaký tu nikdy předtím nebyl. Kyslík — ten plyn, bez kterého doslova nemůžeme existovat — pomalu zaplavuje vzduch úplně poprvé v historii planety. Je to jako kdyby Země zadržovala dech před největší proměnou, jakou kdy zažila.

Vědci tomu říkají Velká oxidační událost, a rozhodně nejde o žádnou maličkost. Tehdy se Země proměnila ze světa, kde většina života byla mikroskopická a kyslík ji zabíjel, v planetu, která jednou所长森林, plná oceánů plná ryb a nakonec... nás.

Desítky let badatelé studují starobylé horniny, aby pochopili, co se tehdy dělo. Je to jako číst deník Země — jen ten deník je psaný chemickými stopami ukrytými ve kamení. Jeden konkrétní signál v horninách z Ruska a Gabonu byl interpretován jako důkaz masivní, celoplanetární poruchy uhlíkového cyklu. Dokonce dostal své vlastní dramatické jméno: shunga-francevillská událost.

A tady to začíná být zajímavé.

Tým z Caltechu se rozhodl podívat se na ty ruské horniny podrobněji — konkrétně na formaci Zaonega, která je mimochodem jedním z nejstarších známých ropných polí na světě. Nejsou to jen tak obyčejné kameny. Jsou nacpané starobylou organickou hmotou uzavřenou zhruba dvě miliardy let.

Vědci udělali něco chytrého. Místo aby analyzovali samotné horniny, podívali se na malé kapsy plynu uvězněné uvnitř — malé časové kapsle zalepené od samého počátku. Co našli, úplně změnilo příběh.

Místo důkazu o globální planetární události může být ten neobvyklý uhlíkový signál... jen místní záležitost. Tým navrhuje, že magma proniklo těmito starobylými mořskými sedimenty, zahřálo je a generovalo uhlovodíky jako metan. Mikroby u mořského dna pak tento metan sežraly a zanechaly po sobě vlastní chemickou stopu.

Jinými slovy — to, co vypadalo jako důkaz, že uhlíkový cyklus Země zešílel v celoplanetárním měřítku, by ve skutečnosti mohla být jen story o tom, co se stalo v jedné malé čtvrti starověkého oceánu.

Teď chci být opatrný. Neznamená to, že Velká oxidační událost se nestala. Kyslík se kolem té doby v atmosféře stále hromadil. Ale tahle studie naznačuje, že možná budeme muset být opatrnější ohledně toho, které horniny nám říkají skutečný příběh a které si prostě jen dramatizují své lokální záležitosti.

Aivo Lepland z Norského geologického průzkumu to řekl hezky: „Země se v podstatě zbláznila v tom časovém intervalu, kdy se v atmosféře objevil kyslík. My se snažíme posoudit příčiny a důsledky oxygenace Země. Tato informace je archivovaná v horninách, takže abychom studovali, co se stalo, musíme studovat horniny."

A někdy důkladnější studium hornin znamená přepsat to, co jsme si mysleli, že víme.

Co mě na tomhle příběhu fascinuje nejvíc, je jak ukazuje něco důležitého o vědě: být špatně není selhání. Tak se učíme. Tihle výzkumníci nešli s cílem něco vyvrátit. Jednoduše se zeptali „a co když existuje jiné vysvětlení?" a sledovali důkazy, kam je vedly.

To je vlastně věda v tom nejlepším smyslu.

Ponaučení? I když mluvíme o událostech před dvěma miliardami let — před lidmi, před dinosaury, před skoro čímkoliv rozpoznatelným — vždycky je co objevovat. Naše planeta si v horninách schovává tajemství už velmi, velmi dlouho.

A upřímně? Nemůžu se dočkat, co ještě skrývá.

Co si myslíš ty? Měli bychom být skeptičtí k jiným „ustáleným" vědeckým interpretacím dávné minulosti Země? Napiš komentář — vážně mě baví číst tvé názory na podobná témata!

Zdroj: Výzkumníci z Caltechu zpochybňují interpretaci starobylého uhlíkového signálu