Musím vám něco říct...
Když jsem poprvé narazil na tenhle příběh, nemohl jsem uvěřit, že vědcům trvalo dvacet let přijít na to, co v Severním moři vytvořilo kráter. Vždyť mluvíme o díře v zemi — no dobře, pod mořským dnem. Nemělo by to být docela jednoduché zjistit?
Jak se ukázalo, vůbec ne. A odpověď, ke které nakonec dospěli? Zcela ohromující.
Záhada, která se prostě odmítala vzdát
Představte si to: je rok 2002 a geologové se věnují své práci, mapují mořské dno, když tu narazí na něco podivného. Asi 130 kilometrů od yorkshirského pobřeží, ukrytý zhruba 700 metrů pod hladinou, leží kráter široký asi tři kilometry. Nic velkého, že? Krátery jsou všude na Zemi.
Ale tady je ten háček — tenhle nedával smysl. Jeho tvar, způsob, jakým byl okolní skalní masiv rozlámaný, dokonce to, jak celá struktura vypadala na snímcích... prostě to křičelo dopad asteroidu. Ale ne všichni byli přesvědčeni.
Někteří vědci tvrdili, že je to jen posun solných ložisek pod povrchem. Jiní říkali, že sopečná aktivita způsobila zřícení mořského dna. Debata se vyhrotila natolik, že v roce 2009 geologové doslova hlasovali o tom, co se stalo. A tady přichází ta trapná část — většina z nich hlasovala proti vysvětlení asteroidu.
Dokážete si představit toho nešťastného výzkumníka, který říkal „ne, věřte mi, je to vesmírný kámen", zatímco ostatní mu vysmívali?
„Záchranná střela", kterou všichni hledali
No a teď se přesuneme do současnosti a tenhle výzkumník má absolutní satisfakci.
Tým vedený Dr. Uisdeanem Nicholsonem z Heriot-Watt University v Edinburghu nedávno publikoval zjištění, která debatu navždy uzavřela. A povedlo se jim to díky něčemu, co funguje jako neprůstřelný důkaz dopadu asteroidu: šokové minerály.
Teď trošku přejdu k vědeckému vysvětlení, ale vydržte se mnou — je to opravdu fascinující. Když asteroid narazí do Země rychlostí tisíců mil za hodinu, tlak je tak extrémní, že doslova mění molekulární strukturu určitých krystalů ve skále. Mluvíme o křemenných a živcových krystalech, které se přeskupují způsoby, které existují jedině při těchto absurdních podmínkách nárazu.
Dr. Nicholson označil jejich hledání za úkol jako hledat jehlu v kupce sena. Museli prozkoumat vzorky z ropné průzkumné studny poblíž místa a zkoumat drobné úlomky pod mikroskopem, doufajíce, že narazí na ty správné vzory.
A bum — byly tam. Stoprocentní důkaz, že něco z vesmíru tuhle oblast před zhruba 45 miliony lety doslova tvrdě zasáhlo.
Co přesně tam tedy dopadlo?
Na základě všech nových dat — včetně velmi podrobného seismického snímkování (nejlíp si to představte jako ultrazvuk pro Zemi) a počítačových simulací — tým poskládal dohromady, co se vlastně stalo.
Viník byl asteroid nebo kometa o šířce zhruba 160 metrů. Pro představu: délka zhruba jeden a půl fotbalového hřiště, nebo přibližně výška Eiffelovky k první vyhlídkové plošině. Přiletěl zběsile ze západu pod velmi plochým úhlem.
A tady to začne být opravdu šílené.
Během několika minut po dopadu vytvořil clonu hornin a mořské vody přes 1,6 kilometru vysokou — to je víc než výška Soch na Rushmore. Všechen ten materiál se pak zřítil zpět dolů a vygeneroval tsunami vysokou přes 100 metrů.
Řeknu to znovu. Stovka metrů vysoká tsunami.
Pro srovnání: to je víc než výška spousty mrakodrapů. Kdyby něco takového dopadlo dnes, nemluvíme jen o škodách na pobřeží — mluvíme o tom, že celá města budou smazána z mapy. Ta dobrá zpráva? Stalo se to zhruba 12 milionů let předtím, než se objevili první lidé, takže naši předkové tento konkrétní průšvih řešit nemuseli.
Proč by nás to vůbec mělo zajímat?
Možná si říkáte — jo, hezký příběh, ale komu vlastně záleží na tom, co se stalo před miliony let na místě, které většina z nás nikdy neuvidí?
Tady je ten háček: Zemi zasahuje vesmírný materiál mnohem častěji, než si většina lidí uvědomuje. Většina jsou malé kousky, které shoří v atmosféře (to jsou ty „padající hvězdy"). Ale čas od času přijde něco dost velkého na to, aby to způsobilo vážné problémy.
Studováním kráterů jako je Silverpit můžou vědci líp pochopit, jak často k takovým událostem dochází, co se při nich děje, a — doufejme — jak bychom se mohli v budoucnu chránit. NASA už sleduje objekty, které by potenciálně mohly Zemi ohrozit, ale každý kráter, který prozkoumáme, rozšiřuje naše znalosti o tom, s čím máme tu čest.
A navíc — přiznejme si — je to prostě úžasný příběh. Starodávný kosmický návštěvník, skrytý kráter, desítky let vědeckých sporů a nakonec důkaz, že ano, asteroidy opravdu dopadají na Zemi a zanechávají po sobě geologické jizvy, které přetrvávají miliony let.
Je to ten druh věcí, u kterých člověk kouká na noční oblohu o něco jinak, ne?