Vrak, který pořád přináší nová překvapení

Dobře, přiznávám — nikdy jsem nepomyslel, že mě nadchne starověký dehet. Ale vydržte se mnou, protože vědci právě odhalili něco naprosto neuvěřitelného ukrytého v nátěrech římské lodi, která se potopila zhruba před 2200 lety.

Vrak pojmenovaný Ilovik-Paržine 1 byl objeven už v roce 2016 u pobřeží dnešního Chorvatska. Archeologové ho studovali léta, ale teprve nedávná analýza publikovaná v časopise Frontiers in Materials odhalila tajemství, která mě vážně dostala.

Dokonalá vodotěsnost: Starověké tmely a nátěry

Tady je ta věc — starověké lodě potřebovaly pořádnou ochranu před vodou, solí a všemožnými mořskými organismy, které by s chutí随时会啃木头 hulls. Po tisíce let lodní stavitelé používali přírodní dehet a smůlu z borovicové pryskyřice k hydroizolaci svých plavidel.

A tady to začíná být zajímavé. Dr. Armelle Charrié, archeometrička z Laboratoře hmotnostní spektrometrie ve Francii, upozorňuje, že výzkumnícihistoricky věnovali těmto vodotěsným materiálům velmi malou pozornost. Soustředili jsme se tolik na dřevo a náklad, že jsme zapomněli studovat to, co doslova drželo všechno pohromadě.

Její tým se rozhodl to změnit. Analyzovali ochranný nátěr na tomto římském vraku a našli dva různé typy: čistou borovicovou smůlu (také zvanou dehet) a směs borovicové smůly s včelím voskem — kombinaci, které staří Řekové říkali „zopissa." Verze s voskem se údajně lépe nanášela za tepla a dodávala nátěru větší pružnost. Docela chytré, co?

Pyl: Časová kapsle, o které jste nevěděli

A tady přichází ta opravdu skvělá část. Protože dehet je přirozeně lepkavý (žádné překvapení), funguje jako přírodní past na pyl vznášející se ve vzduchu. A díky kouzlu chemie se ten pyl může uchovat po tisíciletí.

Analýzou pylu uvězněného v nátěrech lodi mohli výzkumníci vpodstatě nahlédnout do vegetace, která existovala kdekoli, kde byl dehet vyroben nebo nanesen. Pyl z této lodi ukazoval na středomořskou krajinu s lesy cesmínových dubů, borovicemi a charakteristickou středomořskou křovinnou vegetací zvanou matorral, kde rostou olivovníky a lísky.

Našli také pyl z olše a jasanu — stromů, které rostou u řek a pobřeží. A co je víc: objevily se stopy pylu jedle a buku, což jsou stromy z horských oblastí. To nám říká, že dehet pravděpodobně pocházel z oblastí, kde se hory setkávají s mořem, jako jsou části chorvatského pobřeží.

Důkazy o opravách, které mění vše

Ale možná nejfascinující objev byl ten, že tato loď dostala během své životnosti čtyři až pět samostatných vrstev nátěru. Záď a střed měly jeden konzistentní materiál, ale příď vykazovala tři různé vrstvy nátěru.

To nám říká něco pozoruhodného: tato loď byla opravována vícekrát, pravděpodobně v různých přístavech po celém Středomoří.

Dřívější výzkum naznačoval, že loď byla postavena poblíž dnešního Brindisi v Itálii. Ale některé opravné nátěry se zdají odpovídat materiálům z této oblasti, zatímco jiné byly aplikovány mnohem blíže místu, kde loď nakonec ztroskotala.

Dr. Charrié poznamenala, že ačkoli se zdá samozřejmé, že lodě cestující na velké vzdálenosti potřebují opravy, ve skutečnosti je poměrně těžké to dokázat. Analýza pylu právě tuhle práci výrazně usnadnila.

Proč by nám to mělo být jedno?

Upřímně si myslím, že to je důležité z několika důvodů.

Za prvé, ukazuje nám to, že starověcí středomořští námořníci se jen pasivně nepohybovali po moři — aktivně udržovali své lodě na obrovské vzdálenosti. To svědčí o sofistikovanosti jejich námořních operací a zásobovacích sítí.

Za druhé, připomíná nám to, že archeologie má nespočet příběhů, které stále čekají na vyprávění. Studujeme starověké lodě po generace, a přesto jsme nějak přehlédli biologická tajemství uchovaná v jejich ochranných nátěrech. Vždycky je co objevovat, když hledáme na správných místech.

A nakonec? Prostě miluji, že můžeme držet kousek starověkého dehtu, analyzovat jeho molekulární strukturu a vpodstatě cestovat časem, abychom viděli, jaké stromy rostly poblíž před 2200 lety. Věda je občas opravdu kouzelná.

Zdroj: ScienceDaily