Loď duchů, která odmítla být zachráněna
Vždycky mě fascinovaly záhady oceánu. Je v nich něco — ta obrovská, neprozkoumatelná hlubina moře — díky čemu se každý podivný zmizení najednou jeví jako něco, co se může stát. Příběh lodi El Fausto ale není jen další loď, která se ztratila na moři. Jsou v něm detaily, nad kterými mořští experti kroutí hlavou dodnes, víc než padesát let poté.
Rutinní cesta, která se zvrtla
Představte si to: červenec 1968, tři bratři — Ramón a Eliberto Hernandezovi a jejich bratranec Miguel Acosta — připravují svou 46stopou rybářskou loď na zdánlivě jednoduchou cestu. Vyplouvají z El Hierra na La Palm, vezou náklad výbušnin určených k odstřelu skal při přípravě půdy. Pro rybáře z Kanárských ostrovů naprostá rutina.
Pak je tu ještě Julio García Pino, mechanik, který zoufale potřeboval dostat se na La Palm. Právě se dozvěděl zdrcující zprávu — jeho měsíční holčička je vážně nemocná a potřebuje urgentní lékařskou péči. Hrozný timing. Když jste chudý člověk na ostrovech a vaše dítě vás potřebuje, uděláte cokoli, abyste se tam dostal. Takže když Julio uslyšel o cestě lodi El Fausto, chopil se příležitosti oběma rukama.
Čtyři muži vypluli 20. července. Počítali s tím, že druhý den kolem desáté dopoledne budou na místě. Šedesát mil mořem. Žádná velká věc. Jen další přeplavba Atlantiku.
Akorát že nikdy nepřijeli.
Zmizení
Tady je něco, co mi na tomhle příběhu nedá pokoj — ten zpoždění zprvu nikoho netrápilo. Vždyť to byli zkušení mořští vlci. Nějaká ta mlha přes noc? Stává se to. Majitel lodi, Rafael Acosta, si říkal, že možná narazili na nějakou mechanickou závadu. Nic dramatického.
Když ale den za dnem nepřicházela žádná zpráva, starost přecházela v hrůzu. Oficiální pátrání se rozběhlo až 22. července — a tři celé dny nic. Ani stopa. Ani signál. Prostě... nic.
Znáte to pocit, když čekáte na zprávy a každá hodina se táhne jako věčnost? Nedokážu si představit, čím si procházely ty rodiny.
Britská loď, která je našla
Pak, čtyři dny po zahájení pátrání, přišel první záblesk naděje — i když upřímně řečeno, bylo by lepší, kdyby je nikdy nenašli.
Loď Duchess, britská nákladní loď plující z Jižní Ameriky do Nizozemska, spatřila El Fausto asi 108 mil od La Palm. Upozornili je na něj světlem — někdo na té lodi duchů信号izoval o pomoc.
El Fausto se bezcílně převaluovala po vlnách, zcela bez zásob jídla i paliva. Ti muži si s sebou vzali jen trochu ovoce z El Hierra. Dokážete si představit, jaké to muselo být — být uvězněný někde tam venku, hladový, s prázdnou nádrží, hledět na obzor a čekat na jakékoli znamení záchrany?
Jenže když britská posádka nabídla El Fausto pomocnou ruku — respektive tažení zpátky domů — muži na palubě odmítli.
Odmítli.
Nejen to. Působili nervózně, téměř otráveně celou situací. A tady přichází to opravdu podivné — podle posádky lodi Duchess se tito muži vůbec nechovali jako lidé v psychické tísni. Nebyli zmatení, nepropadali panice. Prostě... nechtěli pomoc.
Já nevím jak vy, ale kdybych se převaloval uprostřed Atlantiku bez jídla a měl bych nemocnou dceru čekající na pevnině, přijal bych každou jednu nabídku pomoci. Julio García Pino měl tisíc důvodů dostat se domů co nejrychleji — a stejně odmítl.
Co by přimělo otce s novorozenětem v krizi odmítnout bezplatné odtažení do bezpečí?
Uvítací výbor, který marně čekal
Posádka Duchess, naprosto zmatená, udělala to nejlepší, co mohla. Dala čtyřem mužům jídlo, vodu, cigarety a palivo na osmnáctihodinovou cestu domů. Sledovali, jak El Fausto odplouvá, a přáli jim šťastnou cestu.
Zpátky na El Hierru čekal uvítací výbor. Rodinní příslušníci, nejspíš s nervózními úsměvy a připravenými vřelými objetími. „Konečně, už jsou skoro doma."
Ale těch osmnáct hodin uběhlo. Pak další hodina. Pak další.
El Fausto se nikdy neobjevil.
Pátrání se zintenzivňuje
Španělsko spustilo rozsáhlé pátrání. Letadla prohledávala pobřeží Kanárských ostrovů, pevninského Španělska, Portugalska — všude. Nic. Ani ťuk. Nula.
- srpna 1968 byla loď oficiálně prohlášena za ztracenou. V tu chvíli už naděje rodin rychle bledla.
Tady ale příběh nabere další šílený obrat.
Nález 2900 kilometrů daleko
O dva měsíce později. 9. října 1968.
Italská loď Anna Di Maio pluje směrem k Venezuela, když posádka zahlédne něco neobvyklého — další loď, bezvládně se pohupující na vlnách, prázdná. Když připlují blíž, jasně rozeznají jméno El Fausto a její identifikátor TE-2-12-68.
Počkej. Cože?
Tahle loď je teď 2900 kilometrů od místa, kde by měla být. Zhruba jako vzdálenost z New Yorku do Los Angeles. V oceánu. Jak může loď prostě... přeskočit přes Atlantik?
Italská posádka nastoupila na palubu s očekáváním nalezení přeživších, možná zraněných mužů bojujících o život.
Místo toho je uvítalo naprosté ticho. Žádné násilí, žádné viditelné poškození, žádné stopy zápasu. Jen kdesi děsivá prázdnota, která mi běhala mráz po zádech, když jsem o tom četl.
Ale když sestoupili do strojovny, nálada se dramaticky změnila.
Tělo ve strojovně
Tam, ve stádiu pokročilého rozkladu, ležely ostatky jednoho muže. Nahý. Mladý. Zcela sám.
Kapitán lodi Anna Di Maio hlásil nález mladého muže v pokročilém stádiu mumifikace, nalezeného poblíž rádia. Deník lodní knihy nikde — další podivný detail, protože každý zodpovědný kapitán vede podrobné záznamy o plavbě.
Ale tady je něco, co mi nedá spát: poblíž těla ležel sešit. Jediný sešit, ovšem 28 stránek bylo vytrháno. Zůstala jen ta poslední, a na ní se psalo o tom, jak si má manželka vyzvednout životní pojištění.
Zpráva končila něčím temným: „Nikdy Julinovi neříkej, co všechno se mi stalo. Víš, že Bůh chtěl, aby tohle bylo mé osud. Miluji tě."
Julin. Takhle se jmenoval malý syn Julie Garcíi Pina.
Juliova žena potvrdila, že je to jeho rukopis.
Chybějící stránky
Italská posádka se pokusila přivézt loď i tělo zpátky na břeh. Chtěli odpovědi. Chtěli spravedlnost, možná. Chtěli něco, co by mohlo vysvětlit tuhle noční můru.
Ale krátce po zahájení tažení El Fausto sklouzla pod hladinu a vzala s sebou Juliovo tělo i jakékoli důkazy, které zůstaly na palubě.
Těch 28 chybějících stránek. Myslím na ně pořád. Co tam mohlo být napsáno, že někdo — někdo — cítil potřebu to zničit? Jaký příběh posledních dnů těch mužů byl tak strašný, tak nevysvětlitelný, že roztrhat ho na kousky se zdálo jako lepší volba?
Teorie, které nesedí
Takže co se tam venku stalo?
Možná plánovali začít nový život ve Venezuela. Rychlý pohled na mapu by vám ukázal, že El Fausto byl nalezen na курсу vedoucím k Jižní Americe. Možná utíkali před něčím. Možná narazili na nějakou nelegální operaci.
Tady je ale problém této teorie: podle všeho to byli slušní, rodinní muži. Julio García Pino měl novorozenou dceru bojující o život na souši. Proč by opustil rodinu pro nový život na moři? To nedává smysl.
Další teorie napovídá něco kriminálního — pašování, možná, nebo zapletení se se špatnými lidmi. Jenže jaký kriminální podnik nechá muže mrtvého ve strojovně a zbytek posádky zmizí?
Co takhle vzpouru? Mohl se jeden člen posádky obrátit proti ostatním? Ale pak proč by ten člověk zničil důkazy a taky... zmizel?
Ta opravdová záhada
Tady je něco, co mi nedá spát: není to jen fakt, že muži zmizeli. Je to, že měli šanci a odmítli ji.
Proč posádka El Fausto odmítla tažení? Proč působili otráveně, a ne vděčně, když se objevila záchrana? Co bylo tak důležité na tom, dostat se domů vlastní silou, s těmi osmnácti hodinami paliva?
Myslím na ten uvítací výbor čekající na El Hierru. Obětí, které nikdy nebyla dána. Zprávu, která nikdy nebyla doručena.
A myslím na malého Julina, jak vyrůstá, aniž by věděl, co se doopravdy stalo jeho otci. Co syn dělá s takovou prázdnotou? S takovou nezodpovězenou otázkou?
El Fausto je dávno pryč, potopený na dně Atlantiku, s většinou svých tajemství. Ale někde v hlubinách pořád pluje ta otázka temnotou — proč ti muži odmítli být zachráněni?
Některé záhady, předpokládám, měly zůstat v moři.