Od vojenských bot až k vesmírným záhadám

Většina dětí sní o tom, že budou astronauti nebo objevovatelé. Jay Stratton měl ale úplně jiné plány. V armádě chtěl být pěchotinec – představte si ho v těžkém ruce, s puškou na rameni a rucksackem na zádech. Jenže pár let později už seděl v zabezpečených kancelářích ve Washingtonu a koukal do monitorů, které vypadaly spíš jako záběr z nákladného sci-fi filmu než jako vojenská inteligence.

Na obrazovkách se objevovaly objekty s podivným žlutým zářením. Levitovaly nad raketovými silosy v naprostém tichu a pak prostě – šviest! – vystřelily pryč rychleji než Millennium Falcon.

Největší rybaření na světě (s jaderným nábojem)

Tady to ale začíná být opravdu zajímavé. Stratton nebyl jen divák u televize. Stal se jedním z lídrů mise, která měla za úkol pochopit tzv. UAP (neidentifikované anomální jevy).

V jeho nové knize Out of the Shadows popisuje geniální, až trochu šílenou strategii, jak tyto objekty „vylovit“. Armáda totiž měla teorii: UAP mají zjevný zájem o vysokou úroveň jaderné energie.

Takže co je lepší návnada než jaderná ponápka?

Princip byl prostý: Roztopit reaktor na maximum, vytvořit obrovskou jadernou stopu a prostě počkat, až se něco objeví. Cílem bylo přitáhnout tyhle objekty dost blízko, aby je šlo sledovat, monitorovat nebo – v nejlepším případě – dokonce zachytit kousek jejich materiálu.

Fyzika, která nedává smysl

To, co Stratton popisuje, nejsou jen „svítící koule na obloze“. Jde o objekty, které jako by ignorovaly veškerá pravidla našeho vesmíru:

• „Tic Tac“: Slavný hladký, bílý objekt, který se pohyboval vzduchem i vodou úplně stejně snadno.
• Duchové v oblacích: Šestimetrová koule, která se vznášela ve výšce 6 000 metrů, i když kolem ní foukaly silné větry, které na ni vůbec nepůsobily.
• Nezemská akcelerace: Objekty, které okamžitě zrychlují, aniž by měly viditelné motory nebo křídla.

Ta temná strana objevů

Není to ale jen o úžasu a fascinaci. Tato práce je náročná i psychicky. Stratton naznačuje, že slavný pád Roswellu z roku 1947 (který jsme si všichni mysleli, že byl jen počasí) mohl být něčím mnohem víc „biologickým“. Naznačuje dokonce, že v troskách byly i bytosti, které rozhodně nebyly lidské.

Ale největší váhu mají lidské osudy. Ta neuvěřitelná podivnost věcí, které piloti a vědci viděli, byla pro ně někdy až příliš. Někteří z nich museli odejít z povolání, jiní prožili psychický rozklad, a pro některé byla ta šokující realita až příliš silná.

Můj pohled: Věda, nebo čistá fantazie?

Osobně mě to baví hlavně proto, že se díky tomu diskuse posouvá od otázky „Jsou tu malí zelení lidé?“ k otázce „Co se to vlastně děje v našem vzdušném prostoru?“.

Ať už jde o mimozemšťany, cestovatele mezi dimenzemi nebo tajné lidské technologie, fakt, že armáda používá jaderný reaktor jako „návadu“, říká jedno: jsou to vážná věc a hledají něco, co je naprosto reálné.

A co vy? Kdybyste velili ponorce, měli byste odvahu použít ji jako návadu na neznámé?