Někdy jsou ty nejlepší objevy přímo před nosem
Musím se s vámi podělit o tenhle příběh. Tohle je přesně ten druh vědecké novinky, která vám udělá radost.
Představte si tohle: Jste vědec na slavných dehtových jezírkách La Brea v Los Angeles — ano, tam, kde jsou ty dramatičtí mamuti a šavlozubé kočky. Rozhodnete se podívat se pořádně na ty menší fosílie. Na tu drobotinu, které se nikdo moc nevěnuje. Na sbírky, které léta leží v muzejních šuplících.
A najednou — objevíte úplně nový druh ropuchy, o kterém nikdo nevěděl.
Přesně to se povedlo doktoru Albertovi Cruzovi. A upřímně? Tohle je příběh, který mám rád.
Seznamte se: Spea labreae
Nově identifikovaná čolkoskokan (zkráceně spadefoot toad) dostala jméno Spea labreae — slovo „labreae" pochází z La Brea, kdybyste se ptali. Podle vědců, kteří publikovali v časopise Journal of Vertebrate Paleontology, jde o vůbec první nový druh vyhynulé obojživelníka objevený na tomto slavném nalezišti.
To je docela velká věc, když si uvědomíte, že La Brea Tar Pits se rýpe a studuje už víc než sto let.
Ale tady je to, co mě dostalo nejvíc: fosílie nebyly freshly vykopané. Ležely v depozitáři od padesátých let. Doktor Cruz je prostě jen studoval. Porovnával.
„Prošel jsem spoustu vzorků, dokud jsem si nebyl jistý," řekl doktor Cruz. „Říkal jsem si, panebože, to je nový druh. Ten materiál pochází z padesátých let, ale když ho prostudujete znovu, můžete v těch vzorcích najít poklad. Je to fakt skvělý."
Zlatý poklad, naprosto.
Proč tahle malá ropucha změní váš pohled na věc
Vím, co si říkáte: „Jo, hezký, ropucha. Ale co ti obří mamuti?"
Spravedlivá připomínka. Jenže tady to začíná být zajímavé. Zatímco se všichni soustředíme na tu velkolepou megafaunu, ty malé kousky — žáby, ropuchy, mloky — nám ve skutečnosti můžou říct víc o starověkých prostředích.
Tady je ten důvod: obojživelníci jsou neuvěřitelně citliví na své okolí. Po světě se příliš nepřesouvají a jakákoliv změna teploty, srážek nebo vegetace je ovlivní přímo. To z nich dělá skvělé „klimatické proxy" — v podstatě přírodní meteostanice zachované v paleontologickém záznamu.
„Když změníte prostředí, změníte vegetaci, klima je teplejší nebo chladnější, ovlivní to tyto zvířata přímo," vysvětlil doktor Cruz.
Takže zatímco mamutí kostra nám řekne „jo, tady byl velký savec," malá ropuchí kostra nám může prozradit „rybník tu byl nejspíš sezónní, teplota se pohybovala někde tady a vegetace vypadala takhle."
Docela detailní informace od zvířete, které se vám asi vešlo do dlaně.
A to není všechno...
Objev tím nekončí. Při studiu sbírek vědci taky identifikovali úplně první záznam mexické hrabavé ropuchy (Rhinophrynus) na jihozápadě Spojených států.
A tady přichází ta šílená část: tyhle ropuchy dnes nežijí nikde poblíž Los Angeles. Jejich nejbližší současné populace jsou skoro dva a půl tisíce kilometrů daleko.
To nám říká, že klima v ledovcovém Los Angeles bylo dramaticky jiné než dnes. Dostatečně jiné na to, aby tam žili obojživelníci, kteří dnes obývají výrazně jižnější oblasti.
Co si z toho odnést? Nepřestávejte hledat
Doktorka Emily Lindsey, kurátorka v Oschin Global Center for Ice Age Research při La Brea, to řekla naprosto přesně:
„Určitě tu ještě něco je."
Tahle myšlenka se mi líbí. Po sto letech vykopávek, po nesčetných studiích těch ikonických dehtových jezírek můžeme pořád objevovat nové druhy ve vědeckých depozitářích. Věda není jen o novém rýpání v zemi — někdy jde o to podívat se na to, co už máme, s novýma očima.
Takže až vám příště někdo bude tvrdit, že všechny velké objevy jsou už dávno hotové? Pošlete ho k tomuto příběhu. Vždycky je co objevovat. Někdy stačí jen trochu pozorněji kouknout na ty malé věci.