Sedm let, kdy Amerika vozila vodíkové bomby nad hlavami celého světa
Představte si tohle: Jsme v šedesátých letech, studená válka v plném proudu, a americká vláda se rozhodne, že nejlepší obranou proti sovětským jaderným střelám bude neustálé kroužení bombardérů B-52 kolem celé planety — non-stop — naložených termonukleárními zbraněmi připravenými k shození na první pokyn.
Nešlo o žádný záložní plán. Nešlo o reservní strategii. Šlo o Operaci Chrome Dome, která běžela od roku 1961 do roku 1968.
Neměním si z vás. Sedm let létání s vodíkovými bombami kolem Země, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Logika? Kdyby Sověti zaútočili, tyto bombardéry už by byly na pozicích a mohly by udeřit dřív, než jejich rakety dopadnou. Byly součástí americké "jaderné triády" — pozemní rakety, ponorky a tyto neustále létající "apokalyptické" bombardéry.
Když "co by se mohlo pokazit" znamenalo "skoro všechno"
Možná si říkáte: "Určitě se našel někdo, kdo se na ten plán podíval a řekl: 'Hmm, možná není nejchytřejší mít jaderné zbraně neustále létající nad vlastní zemí?'"
A měli byste pravdu. Jenže pravdu nemáte.
První velký průšvih se stal v roce 1961, když se B-52 rozlomil ve vzduchu nad Severní Karolínou a shodil dvě 3,8megatonové bomby. (Pro představu: bomba, která zničila Hirošimu, měla sílu asi 15 kilotun. Tady mluvíme o bombách víc než 250krát silnějších.) Žádná z nich neexplodovala, a v jednom případě tomu zabránil pouhý levný nízkonapěťový spínač. Spínač! Jedna z nejbližších příležitostí, kdy lidstvo málem samo sebe zničilo jadernou apokalypsou, závisela na elektrické součástce za 12 dolarů.
Přesto mise pokračovala dál.
Grónská katastrofa: Když pohodlí vedlo ke katastrofě
Teď se dostaneme k příběhu, který Operaci Chrome Dome nakonec ukončil. A upřímně? Je to skoro k smíchu, kdyby to nebylo tak děsivé.
- ledna 1968 odstartoval B-52 nesoucí čtyři vodíkové bomby — každá z nich schopná vymazat celé město. Jeho úkolem bylo kroužit nad letištěm Thule v Grónsku a hlídat radarové systémy, jestli stále fungují. Zrovna ne zábavná práce.
A tady to začíná být absurdní.
Jeden z pilotů — určitě chtěl být milý — nacpal molitanové polštáře pod sedadlo navigátora, aby dlouhý let byl příjemnější. Hezké, ne? No, topný systém letadla se porouchal, tak někdo zapnul pomocné topení.
Topení tahalo horký vzduch z motoru přes ventil... přímo u těch molitanových polštářů.
Polštáře se vznítily.
Během několika minut bylo celé letadlo v plamenech. Posádka neměla na výběr a musela letadlo opustit. Šest lidí se katapultovalo v pořádku, ale druhý pilot Leonard Svitenko neměl to štěstí — zemřel při pokusu o seskok.
Bombardér se zřítil na mořský led v Grónsku, jeho konvenční trhaviny explodovaly a rozptýlily jaderný materiál po celé oblasti. Úklidová operace nazvaná "Crested Ice" trvala roky.
Co nám tenhle příběh vlastně říká?
Tady je to, co mě na tom fakt bere: odborníci studující podobné incidenty to považovali za "normální nehodu čekající na svou příležitost". Ne worst-case scénář. Ne něco šokujícího. Prostě... co byste měli čekat, když dáte dohromady lidi, stroje a jaderné zbraně na sedm let v kuse.
A to nejzvláštnější na tom? Žádná ze čtyř vodíkových bomb neexplodovala. Ani jedna. Dokonce ani po pádu, hoření a rozptýlení po Arktidě. Tyto zbraně jsou navržené tak, aby fungovaly — a přesto náhodně nevybuchly.
To je buď uklidňující, nebo hluboce znepokojující, podle toho, jak se na to diváte.
Den po nehodě byla Operace Chrome Dome oficiálně ukončena. Demonstranti už byli během několika hodin před americkou ambasádou v Kodani (Grónsko patří Dánsku). Veřejnost už měla dost.
Ten větší obrázek
Chápu strach, který tu politiku živil. Kubánská raketová krize přesvědčila všechny, že Sověti jsou jeden špatný den od odpálení všeho, co mají. Ale létat vodíkové bomby nad obydlenými oblastmi, spoléhat na jednoduché spínače a lidská rozhodnutí o pohodlí, aby se předešlo jaderné katastrofě?
To není jaderná strategie. To je ruská ruleta s celou planetou.
Jsem rád, že jsme se z těchto incidentů poučili — většinou. Jaderné zbraně pořád máme a pořád — neuvěřitelně — létáme některé bombardéry s jadernými schopnostmi. Ale Operace Chrome Dome? Ten konkrétní experiment v neustálé jaderné pohotovosti skončil na grónském ledu, zastavený ne pečlivým plánováním, ale nahromaděním katastrof, které téměř nastaly.
Někdy historii netvoří odvážné inovace. Někdy ji tvoří moment, kdy konečně řekneme: "Dobře, tohle už zašlo příliš daleko."
Ten moment přišel zabalený v hořícím molitanovém polštáři, 1200 kilometrů severně od polárního kruhu.