Den, kdy Boston pohltila melasa
Musím vám něco přiznat – když jsem poprvé zaslechl o Velké bostonské melasové katastrofě z roku 1919, byl jsem přesvědčený, že si ze mě někdo střílí. Melasové tsunami? Výbuch? Lepkavá hmota zabíjející lidi? Zní to jako vtip z nějakého špatného filmu.
Ale tahle historka je naprostá pravda. A upřímně? Patří mezi nejšílenější a nejzoufalejší katastrofy, o kterých jsem kdy četl.
Vše začalo příšernou nádrží
Představte si tohle: 15. ledna 1919. Bostonská čtvrť North End se chystá na studený zimní den, když vtom – BÁCH! – obří nádrž společnosti United States Industrial Alcohol exploduje a vyšle vlnu melasy rachotící ulicemi rychlostí 55 kilometrů za hodinu.
Nádrž tehdy obsahovala víc než osm milionů litrů melasy (čtete správně). A prostě... povolila. Proč? Protože někdo se rozhodl postavit průmyslovou nádrž, aniž by se obtěžoval konzultovat s jakýmkoli skutečným inženýrem.
Za stavbu dostal na starost střední manažer jménem Arthur P. Jell. Tady je ten háček – Jell neměl absolutně žádné inženýrské zkušenosti. Žádné. Jenže to nebránilo vedení společnosti, aby ho pověřilo stavbou něčeho, co mělo pojmout miliony litrů tekutiny pod tlakem.
Vidíte, kam to míří?
Úspory na nesprávném místě
Jell byl pod tlakem, aby to stihl rychle (jako vždycky, že jo?), takže udělal několik... říkejme tomu "diskutabilních" rozhodnutí:
- Přeskočil konzultace se skutečnými stavebními inženýry
- Vynechal kontroly materiálů
- A tady přichází ta pecka – nikdy neotestoval nádrž, než ji naplnil miliony galonů melasy
Nádrž byla hotová tak uspěchaně, že začala praskat prakticky okamžitě po naplnění. Děti z okolí prý sbíraly vytékající melasu do kbelíků, protože si myslely, že dostávají zdarma sladkosti. (S odstupem času je to roztomilé i znepokojivé zároveň.)
Lidé si stěžovali. Nádrž se viditelně rozpadala a byla nebezpečně blízko obytným domům. Jeden znepokojený manažer, Isaac Gonzalez, dokonce dal výpověď poté, co upozorňoval nadřízené na bezpečnostní problémy. Co udělala společnost? Přetřela nádrž hnědou barvou, aby zamaskovala lepkavou tekutinu unikající ven.
To si opravdu nevycouvejte.
Dokonalá (katastrofální) bouře
Patnáctého ledna dostala společnost zásilku pěti milionů litrů melasy z Kuby. Aby se lépe lijela, zahřáli ji. Jenže tady je háček – co se stane, když smícháte horkou tekutinu se studenou? Rychlé kvašení a tvorba plynu.
Nádrž – už tehdy plná trhlin a držící se tak tak – už nemohla tlaku dál odolávat.
Výsledek? Pětadvacetimetrová vlna melasy se přehnala North Endem rychlostí až 55 km/h. Kovové úlomky a nýty se proměnily v smrtící projektily. Budovy se zhroutily. Železniční most se rozpadl. Dráty byly vytrhány ze sloupů.
Jeden reportér z Boston Post popsal scénu takhle: "Tu a tam se zmítala nějaká forma – nebylo možné poznat, jestli zvíře nebo člověk. Jen převracení a švihání v lepkavé mase prozrazovalo, kde je ještě nějaký život."
Ten den zemřelo 21 lidí. Dalších 150 bylo zraněno. Některé byly děti, které se udusily v husté břečce.
Noční můra úklidu
A tady to začíná být ještě šílenější. Jak vlastně uklidíte miliony litrů melasy z městských ulic uprostřed bostonské zimy?
Bylo to brutální.
Vodní hadice prostě nestačila. Melasa někde ztvrdla, takže dělníci museli odsekávat kusy a házet je do přístavu. Na zbytek zjistili, že jedině mořská voda dokáže tu spoušť rozpustit, takže doslova čerpali oceánskou vodu ulicemi.
Zápach, podle toho, co jsem četl, byl hrůzostrašný – kvasící, hnijící sladkost. Úklid trval týdny, možná déle. Celé bloky byly srovnány se zemí. Co bývalo rušnou waterfront čtvrtí, teď vypadalo jako válečná zóna.
Spravedlnost (nakonec) dorazila
Tady je ta část, která mě žene k šílenství: USIA nejdřív zkoušela svést vinu na anarchisty, že prý sabotovali nádrž. Fakt? Anarchisté? S melasou?
Když tahle směšná výmluva padla, oběti a jejich rodiny podaly žaloby – spoustu žalob. Nakonec bylo 119 nároků spojeno do toho, co se stalo největší hromadnou žalobou v historii Massachusetts.
Trvalo šest let, než byla společnost konečně uznána vinnou. Šest let.
Co nás ten příběh učí?
Tady je to, co mě na celé věci社社社社社: dalo se tomu úplně předejít. Varovné signály byly všude. Trhliny, úniky, stížnosti, manažer, který dal výpověď, protože se bál o bezpečnost. Všechno tam bylo.
Ale chamtivost a těsné termíny zvítězily nad správným inženýrstvím a lidskou bezpečností.
Tato katastrofa vedla k významným změnám ve stavebních předpisech a bezpečnostních regulacích, ale ty změny přišly příliš pozdě pro těch 21 lidí, kteří zemřeli toho lednového odpoledne v roce 1919.
Někdy přemýšlím o samotné melase – odkud přišla, kam měla putovat, k čemu měla být. Ale většinou myslím na obyčejné lidi, kteří si žili své životy a prostě byli ve špatnou dobu na špatném místě.
Až příště uvidíte průmyslovou nádrž nebo zařízení, vzpomeňte si: často se za těmito stavbami skrývá příběh. Někdy je to příběh o tragedii, zkratkách a důsledcích, které trvaly generace.
A kdybyste někdy navštívili bostonský North End, věnujte chvilku přemýšlení o dni, kdy tu čtvrť pohltila vlna lepkavé sladkosti. Je to příběh, který si zaslouží být pamatován – nejen proto, že je bizarní, ale protože nám připomíná, proč jsou bezpečnostní předpisy důležité.
Protože nikdo by nikdy neměl zjistit, že melasa může být stejně smrtící jako jakákoli jiná síla přírody, když je ve hře lidská nedbalost.
Zdroj: Popular Mechanics