Kde se ztratila ta chuť? Rozluštění záh mystery „chuťové mlhy“

Znáte to? Kousnete se do pořádného kousku čokoládového dortu nebo si dáte misku horkého ramenu. Čekáte chuťovou explozí, ale místo toho cítíte jen... nic. Jenom texturu. Žádnou sladkost, žádnou říz, jenom žvýkání.

Pro většinu lidí byla ztráta chuti během pandemie COVID-19 jen krátkodobou nepříjemností, která zmizela za pár týdnů. Ale pro skupinu lidí se ta „chuťová mlha“ táhne už celé roky. Vědci nad tím dlouho slibovali, až konečně přišel průlom.

Není to chyba mozku, ale „zesilovače“

Dlouho se přetáhalo, co je ve hloubce problém. Je to neurologické? Tedy, že mozek signál sice dostane, ale neumí ho zpracovat? Nebo je to senzorické? Že jazyk signál vůbec nepošle?

Vědci z University of Colorado Anschutz a několika švédských univerzit právě odpověděli: Problém jsou samotné buňky.

Tady přijde ta trochu techničtější část. Ve vašich味 (chutových) buňkách se nachází specifický protein s názvem PLCβ2.

Představte si PLCβ2 jako molekulární zesilovač. Když jíte něco sladkého, hořkého nebo slaného (umami), vaše buňky zachytí signál a pošlou ho do mozku. Ale ty signály jsou extrémně slabé! Potřebujete právě tenhle „zesilovač“ PLCβ2, aby signál posílil natolik, aby ho mozek vůbec zaregistroval.

Výzkum ukázal, že lidé s trvalou ztrátou chuti mají hladinu tohoto proteinu výrazně nižší. Bez toho boostu je signál ze sladkého nebo umami jídla tak tichý, že mozek z něj má pocit, že slyší jen ticho.

Proč stále cítíte sůl a kyselost?

Tento objev vysvětluje jednu velmi zvláštní věc, kterou vědci dlouho pozorovali: lidé snídali sůl i kyselost úplně normálně, ale sladkost, hořkost a umami byly úplně pryč.

Proč? Protože sůl a kyselost používají úplně jiný „elektrický obvod“. Tyto chutě totiž na zesilovač PLCβ2 vůbec nespoléhají. Je to jako mít stereo, kde hrají skvěle basy i výšky, ale středový pás je úplně utlumený. Rytmus slyšíte, ale melodii ne.

Chyba v „hardwaru“

Vědci se ale nespokojili jen s molekulární úrovní. Když se pod mikroskopem podívali na samotnou tkáň, narazili na něco ještě šokujícího: chaos v struktuře.

U některých pacientů byla fyzická uspořádanost chuťových buněk úplně rozházená. Nebyl to jen problém v „softwaru“ (chemických signálech); byl to problém v „hardwaru“. Architektura samotných chuťových pupíků byla jednoduše špatně postavená.

Je to už na navždy?

Tady to začíná být opravdu zajímavé. Chuťové buňky by se totiž měly regenerovat každé dva až čtyři týdny. Teoreticky by ty „špatné“ buňky měly být nahrazeny těmi „dobrými“ už dávno.

To, že ta porucha přetrvává, naznačuje, že virus narušil samotný program, jak se buňky tvoří a organizují.

Existuje naděje? Rozhodně! Teď, když přesně víme, co nefunguje – tedy ten molekulární zesilovač a buněčná struktura – můžeme začít hledat lék. Věda se právě posunula od otázky „Proč se to děje?“ k otázce „Jak ten signál zase posílit do normálu?“.

Takže pokud vám vaše oblíbené jídlo připadá bez chuti, vydržte. Věda už na tom pracuje, aby vám chuťové pohárky vrátily v plné síle!