Když věda přecenila sama sebe

Představte si vrchol studené války. Dvě velmoci soupeří o co nejvýkonnější zbraň. Američané potřebují bombu, kterou lze shodit z letadla. Zdánlivě jednoduchý požadavek. Jenže s jadernými zbraněmi může být rozdíl mezi kontrolovaným výbuchem a globální katastrofou překvapivě malý.

Kreveta, která explodovala moc brzy

Prvního března 1954 odpálili Američané na atolu Bikini zařízení přezdívané Kreveta. Výbuch dosáhl síly 15 megatun – tedy skoro tisíckrát víc než bomba v Hirošimě. Vědci přitom počítali jen s polovičním výkonem.

Predikce byly jasné. Radioaktivní spad prý zůstane vysoko v atmosféře a pomalu se rozptýlí. Pokud by nějaký materiál dopadl na obydlené ostrovy, měl by tam dorazit až za dvanáct až patnáct hodin. To by stačilo na to, aby se záření stalo bezpečným.

Jenže příroda si to vyložila jinak.

Když se teorie střetne s pískem

Výbuch rozmetal korálový útes. Místo jemného prachu vznikly těžké částice připomínající písek. Ty klesly rychleji a daleko blíž k místu výbuchu než kdokoliv předpokládal. Navíc ještě poř<|eos|>