Tohle mě fakt zaskočilo
Musím se přiznat — na tenhle objev jsem nebyl připravený.
Roky se mluví o strašidelném „uhíkovém bomberu" schovaném pod zamrzlou půdou Arktidy. Permafrost — trvale zmrzlá vrstva pokrývající obří plochy na severu — se vykresluje jako hibernující příšera, která se probouzí s tím, jak stoupají teploty. A upřímně? Věda za tím je děsivá. Biliony tun starodávné organické hmoty zmrazené po tisíce let se rozmrzají. Jakmile se to stane, mikrobi se probudí a začnou se cpát — a přitom uvolňují veškerý tenhle uložený uhlík do atmosféry jako skleníkové plyny.
Ale tady to začíná být zajímavé.
Skrytý pomocník pod zemí
Vědci ze Švédska a Číny právě publikovali studii v časopise Nature, která odhaluje fascinující zvrat v tomhle příběhu. Je to ten druh objevu, kvůli kterému je věda tak vzrušující — protože příroda nikdy není tak jednoduchá, jak si myslíme.
Co se tam dole děje? Když permafrost rozmrzá, nejen že uvolňuje uhlík do vzduchu. Současně se spouští ještě něco jiného. Všechna ta zmrzlá půda je vlastně víko krajiny. Pod ním jsou schované minerály — spousta minerálů — které byly po staletí uzavřené před vodou a vzduchem.
Jakmile led roztaje a voda začne proudit přes nově odhalené povrchy hornin, začne se dít něco krásného (z klimatického hlediska, samozřejmě): chemické zvětrávání se rozjede na plné obrátky.
Představte si to jako ty školní projekty s vulkánem z jedlé sody a octa. Chemické zvětrávání je vlastně podobné — minerály v hornině reagují s vodou a oxidem uhličitým, a tyhle reakce ve skutečnosti spotřebovávají CO2 ze vzduchu. Uhlík se uzamkne v rozpuštěných formách, které pak skončí v oceánu.
Chytrý, co?
Cesta na střechu světa
Vědci ovšem netvořili teorie jen v laboratoři. Jeli na Tibetskou náhorní plošinu — často nazývanou „Třetí pól", protože jde o největší vysokohorskou zmrzlou oblast mimo ty opravdové póly — a studovali 50 řek protékajících různými permafrostními podmínkami.
Měřili úplně všechno: emise CO2 z řek, rozpuštěný uhlík, izotopové značky (chytřejší otisky prstů, které prozradí, odkud uhlík pochází) a prováděli geochemické modely, aby složili celý obrázek dohromady.
Co našli, bylo pozoruhodné.
Na místech, kde se permafrost stal klikatým nebo nesouvislým, bylo pohlcování uhlíku díky zvětrávání tak silné, že ve skutečnosti převýšilo uhlík uvolňovaný řekami. V některých povodích zvětrávání hornin vykompenzovalo VÍC než 100 procent říčních emisí — systém byl čistým úložištěm uhlíku, ne jeho zdrojem.
V celé studované oblasti zvětrávání průměrně vykompenzovalo asi 35 procent říčních emisí CO2. Na geologický proces, o kterém nikdo pořádně nemluvil, to není vůbec špatné.
Proč na tom záleží (a proč se nemůžeme příliš nadchnout)
Než začneme sborově vydechovat úlevou a myslet si „Krize vyřešena, příroda nás ochrání!" — zastavme se na moment.
Tahle studie není volnou vstupenkou. Vědci zdůrazňují, že koloběh uhlíku v rozmrzajícím prostředí je ďábelsky složitý. Některé reakce zvětrávání mohou dokonce CO2 uvolňovat — záleží na tom, jaké minerály jsou zapojeny. A tady je ta věc: i když geologické procesy částečně kompenzují emise, biologické emise z rozkládajícího se starodávného uhlíku pořád běží v bezprecedentním měřítku.
Co ale tahle práce dělá, je úplně převrátit naše chápání rozmrzajícího permafrostu.
Roky zní narativ takhle: „Permafrost rozmrzá = klimatická katastrofa = víc emisí = oteplování = víc rozmrzání." Jednosměrka do pekel. Ale tahle studie ukazuje, že realita je mnohem nuancovanější. Permafrost není jen zdroj emisí — je to dynamický systém, kde se biologický a geologický koloběh uhlíku prolínají způsoby, které teprve začínáme chápat.
Profesor Jan Karlsson z Univerzity v Umeå to řekl skvěle: „Abychom pochopili, jestli rozmrzající permafrost nakonec zesiluje nebo tlumí globální oteplování, musíme zohlednit jak uhlík uvolněný ze starých půd, tak uhlík spotřebovaný zvětráváním hornin."
To znamená, že naše klimatické modely — ty, na kterých politici stavějí rozhodnutí o naší budoucnosti — možná chybí zásadní dílek skládačky. Pokud nezapočítáváme tohle geologické úložiště uhlíku, můžeme nadhodnocovat oteplování způsobené táním permafrostu.
Ten větší obrázek
Tady je to, co mě na celé věci fascinuje nejvíc: připomíná nám to, že zemské systémy jsou odolné způsoby, které často podceňujeme. Po milénia tyhle procesy fungovaly v rovnováze. Zmrzlá půda držela minerály uzavřené a omezovala zvětrávání. Teď se ta rovnováha mění — a zatímco biologická stránka (rozklad) zřejmě zrychluje, ta geologická také reaguje.
Dává nám to víc času? Možná. Je to důvod polevit v redukci emisí? Rozhodně ne. Lepší pochopení těchto zpětných vazeb by ale mohlo zpřesnit naše klimatické projekce a zefektivnit adaptační strategie.
Hlavní závěr? Příroda je komplikovaná. Vážně, pořádně komplikovaná. A čím víc se učíme, tím víc si uvědomujeme, že ty „jednoduché" příběhy o environmentální katastrofě (nebo spasení) obvykle něco důležitého opomíjejí.
To není důvod k zoufalství — je to důvod dál naslouchat, dál studovat a zůstat pokorní ohledně toho, co si myslíme, že víme.
Zdroj: ScienceDaily