Sovětská stíhačka bez pilota: 560 mil dlouhý let smrti
Představ si to se mnou.
Červenec, čtvrtého čtrnáct. Rok 1989. Sovětský pilot plukovník Nikolaj Skuridin vzlétá z letecké základny v Polsku na běžný cvičný let. Za pár minut se z jeho stíhačky MiG-23 Flogger valí kouř. Stroj padá. Pilot si je jistý, že umře.
Takže dělá to, co se piloti učí – katapultuje se.
Padák ho bezpečně dopraví na zem. Nejspíš cítí úlevu, že přežil. Jenže tady to začíná být naprosto šílené.
MiG-23 pokračoval v letu.
Ne pár kilometrů. Ne přes Baltské moře. Tenhle stroj uletěl 900 kilometrů bez pilota, proletěl do vzdušného prostoru NATO, americké stíhačky F-15 ho zachytily a nakonec se zřítil na farmu v Belgii. Při tom zemřel osmnáctiletý Wim Delaere.
Nemůžu si to vymyslet.
Jak může letadlo letět samo?
Tady přichází ta šílenost: když se Skuridin katapultoval, úplně nevypnul motor. Jen ho přepnul na nižší výkon. A zjevně samotný akt vystřelení sedadla a překrytu kabiny posunul těžiště letadla tak, že se nos MiGu naklonil nahoru.
Náhle umírající letadlo začalo stoupat.
Dosáhlo výšky 10 700 metrů. Pak 12 000 metrů. Letělo na autopilota rychlostí 170 uzlů, prakticky po stejné dráze, kterou letěl Skuridin před tím, než se rozhodl vyskočit. Stroj se v podstatě překalibroval a řekl si „ne, já to zvládnu".
Mezitím pilot stojí na zemi a kouká na svůj prázdný letoun, jak odlétá pryč. Dokážeš si představit tu zmatenost?
Američtí piloti nevěděli, co vidí
Když MiG-23 vletěl do vzdušného prostoru NATO nad Západním Německem, dva američtí piloti na F-15 odstartovali z Nizozemska k interceptu. Když ho dohnali nadzvukovou rychlostí a pak zpomalili na jeho tempo, všimli si, že něco nesedí.
Později to popsali takhle: „Díváte se na MiG-23 přesně jako na ty obrázky, které jste studovali celý život, ale něco tam nesedí. Co tu dělá? Proč je sám? A proč letí 170 uzly?"
Pak si to uvědomili: překryt kabiny chybí. A pilot taky.
Trvalo dvacet minut rádiového provozu, než přesvědčili pozemní kontrolu NATO, že tam nikdo opravdu neřídí. Prostě naháněli duchovskný letadlo po obloze.
Nemohli ho sestřelit
Tady přichází ta opravdu smutná část příběhu. MiG neměl zbraně – žádné rakety, žádné bomby – takže nepředstavoval přímé nebezpečí. To NATO dalo čas na rozmyšlenou.
Ale Američané si uvědomili něco jiného: sestřelit letadlo a rozbít ho na kusy by ve skutečnosti mohlo být nebezpečnější pro civilisty pod ním než nechat ho spadnout v jednom kuse. Vypočítali, že stroj nejspíš dopadne na řídce obydlenou zemědělskou půdu, ne do hustě osídlených oblastí.
Takže ho sledovali. Doprovázeli ho přes celé Nizozemsko až do belgického vzdušného prostoru.
Pak to uviděli: obláček kouře a kondenzační stopa. MiG-23 došlo palivo.
Bez pohonu začal letoun pozvolna klesat k zemi. Američané už měli zbraně připravené, ale kalkulace ukázaly, že trosky pravděpodobně minou města. Rozhodli se nechat ho spadnout.
MiG dopadl v 10:37 dopoledne, zhruba hodinu poté, co ho poprvé zachytil radar. Narazil do farmy nedaleko belgického Kortrijku.
Wim Delaere byl právě osmnáct. Student. Byl prostě ve špatnou chvíli na špatném místě.
Lítost pilota
Plukovník Skuridin veřejně vyjádřil soustrast hned další den. Řekl něco, co ho nejspíš pronásleduje dodnes: „Kdybych byl mohl předvídat tak tragické následky tohoto bezpilotního letu, zůstal bych v letadle až do konce."
Na tenhle citát myslím často. V danou chvíli udělal správné rozhodnutí – vyskočil z toho, co považoval za selhávající letadlo. Neměl jak vědět, co se stane pak. A přesto s tím břemenem žije dál.
Tenhle příběh je stejnou měrou fascinující, absurdní i tragický. Zní to jako zápletka z akčního filmu, jenže se to opravdu stalo. Sovětský pilot přežil. Americký pilot to zdokumentoval. A belgický teenager zaplatil cenu za řetězec událostí, které nikdo nemohl předvídat.
Někdy je holt pravda divnější než fikce.