Tak co je to bílý trpaslík?
Než se ponoříme do divnějších věcí, pojďme si ujasnit základy. Bílý trpaslík je v podstatě pozůstatek jádra hvězdy jako je naše Slunce poté, co zemře. Představ si hvězdu, která miliardy let zářila, pak pomalu vyhasínala a zanechala za sebou superhustý, žhavý kus hvězdného odpadu. Malý, ale silný – tyto objekty jsou neuvěřitelně husté a mají pořádnou gravitační sílu.
A tady to začíná být zajímavé.
Objev, který vědce zaskočil
Existuje bílý trpaslík pojmenovaný RXJ0528+2838, který se nachází zhruba 730 světelných let od Země. Je součástí dvojhvězdy – tedy systému, kde má partnerskou hvězdu obíhající kolem, podobně jako kosmičtí taneční partneři.
Když tento systém putuje galaxií, proplouvá mezihvězdným plynem a vytváří takzvanou rázovou vlnu. Představ si to jako vlnu, která se tvoří před lodí řežící vodu, nebo zvlnění, které vznikne, když strčíš ruku z jedoucího auta. Jde o zakřivený oblouk materiálu – na snímcích opravdu působivý.
Problém je ale následující: tento jev by tu vůbec neměl být.
Proč je to tak velká věc?
Tady se věda dostává do opravdových problémů. Když astronomové studují dvojhvězdy s bílými trpaslíky, obvykle očekávají takzvaný akreční disk – v podstatě kruh plynu a prachu přitahovaný z partnerské hvězdy, který spirálovitě rotuje směrem k bílému trpaslíkovi, podobně jako voda kroužící kolem odpadu.
Tento disk je tím, co obvykle pohání jakékoli dramatičtější výtrysky nebo mlhoviny kolem těchto systémů. Je to motor za ohňostrojem, abych tak řekl.
Když ale vědci namířili dalekohled ESO Very Large Telescope na RXJ0528+2838, našli... nic. Žádný disk. Ani ťuk. Jen bílého trpaslíka, jeho partnera a záhadnou zářící rázovou vlnu před sebou.
„Našli jsme něco, co jsme nikdy předtím neviděli, a co je důležitější – zcela neočekávaného," uvedl jeden z výzkumníků. Upřímně? I já bych byl v šoku.
Vstupuje magnetické pole (zápletka houstne)
Takže když tu není žádný disk, co vytváří tento silný výtrysk, který trvá minimálně 1000 let?
Tým si myslí, že možná našel odpověď: magnetické pole.
RXJ0528+2838 má silné magnetické pole, které místo toho, aby nechalo hmotu od partnera usadit se do pěkného disku, směřuje tuto hmotu přímo na povrch bílého trpaslíka. Místo vířící kosmické pizzy jsou to spíše částice vystřelené magnetickým trychtýřem přímo do hvězdy.
Zajímavé, co? Ale tady je háček – ani toto vysvětlení úplně nesedí.
Současné magnetické pole by podle jejich výpočtů mohlo udržet rázovou vlnu jen několik set let. Struktura tu je ale minimálně 1000 let. Takže tu pořád chybí jeden dílek skládačky.
Jeden z výzkumníků to označil za možný „tajemný motor" – skrytý zdroj energie, který jsme ještě neodhalili. A upřímně? Líbí se mi, že doslova pojmenováváme věci, které nechápeme, „tajemné motory". Věda v její nejhodnější podobě.
Proč by vás to mělo zajímat?
Vím, že to zní jako extrémně specializovaná astronomická novinka, která neovlivní váš úterní den. Ale tady je důvod, proč mě podobné věci opravdu baví:
Neustále dostáváme připomínku, že vesmír je mnohem podivnější, než si představujeme. Máme modely, teorie a desetiletí pečlivého pozorování – a pak přijde něco jako toto a řekne „vlastně nemáme ponětí, co se tu děje, ale rozhodně je to skutečné."
To není selhání vědy. To je věda fungující přesně tak, jak má – pozoruje, zpochybňuje a upřímně přiznává, co ještě nevíme.
A navíc, come on. Mrtvá hvězda vytvářející nemožnou kosmickou vlnu, zatímco pluje vesmírem? To je prostě cool.
Co dál?
Tým plánuje prostudovat další dvojhvězdné systémy, aby zjistil, jestli jde o vzácnou anomálii, nebo jestli se podobné případy někde skrývají. A až bude uveden do provozu Extrémně velký dalekohled ESO, bude schopen zachytit slabší systémy a zmapovat je podrobněji.
Kdo ví? Možná najdeme tucet dalších tajemných motorů, nebo RXJ0528+2838 zůstane krásně nevysvětlitelný ještě mnoho let.
Ať tak či tak, jsem pro.