Nejdelší road trip v dějinách se zase o něco protáhl
Představ si, že se snažíš udržet v provozu auto, kterému je skoro padesát let. Jenže to auto není v žádném servisu. Letí mezihvězdným prostorem, víc než dvacet miliard kilometrů od Země. A jako bonus – můžeš s ním komunikovat jen přes rádiové signály, které tam letí osmnáct hodin jedním směrem.
Tak to je Voyager 2. A inženýři NASA mu právě prodloužili život.
Agentura nedávno dokončila operaci, které říkají „Velký třesk". Ne, vážně nemluvíme o vzniku vesmíru. Ale pro lidi, kteří strávili desítky let udržováním těchto sond při životě, to tak asi pocitují.
Problém s energií
Voyager 2 nemá baterky, které bys vyměnil. Nemá solární panely – tady venku stejně žádné slunce svítit nemůže. Místo toho jede na něčem, co se dá popsat jako jaderná baterka. Konkrétně jde o radioizotopový termolektrický generátor, který přeměňuje teplo z rozpadávajícího se plutonia na elektřinu.
Chytré, co? Problém je, že plutonium se rozpadá. A po skoro půlstoletí v hlubokém vesmíru Voyager 2 každý rok přichází o čtyři watty dostupné energie. To není mnoho, ale když jedeš na maximum, čtyři watty rozhodují.
Sonda má pořád co na práci. Měří nabité částice, zkoumá magnetická pole – všechno, co nám pomáhá pochopit naše vesmírné sousedství. Jenže každý rok musí tým dělat těžší rozhodnutí, co nechat běžet a co vypnout.
Chytrý tah
Co tým z JPL udělal? Zároveň vypnul některé energeticky náročné systémy a nahradil je úspornějšími alternativami – a to všechno tak, aby teplota neklesla pod bod mrazu. Zmrznutí by totiž znamenalo smrt celého systému.
Zamysli se nad tím. Hrajou vesmírnou verzi hry „když vypnu tohle, musím zajistit, aby tohle běželo" – a to všechno z dvaceti miliard kilometrů daleka. Preciznost a důvtip, který to vyžaduje, jsou prostě neuvěřitelné.
Výsledek? Tři zbývající vědecké přístroje na Voyageru 2 budou fungovat minimálně další rok. Bez tohoto zásahu by museli jeden vypnout už před rokem 2027.
Proč mi z toho běhá mráz po zádech
Tady je to, co mě na tomhle příběhu fascinuje nejvíc. Voyager 2 odstartoval v roce 1977. Proletěl kolem Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu – jediná sonda, která kdy navštívila všech čtyři vnější planety. A pak prostě pokračoval dál. Do mezihvězdného prostoru vstoupil v roce 2018. Je to jeden z pouhých pěti lidských objektů, které se tam dostaly.
A teď, desítky let po posledním planetárním průletu, inženýři pořád nacházejí způsoby, jak ho udržet v provozu. Pořád sbírá data, která nám pomáhají pochopit hranici mezi naší sluneční soustavou a zbytkem galaxie.
Voyager 1 dostane stejnou kúru – tým očekává, že práce dokončí v příštích měsících.
Co z toho vyplývá
Tyhle sondy byly navrženy na pět let života. Teď z nich máme skoro padesát let a pořád posílají cenná data. To o něčem svědčí – o lidském inženýrství, ale taky o tvrdohlavých, géniu plných lidech, kteří se odmítají vzdát těch malých robotů.
Každý měsíc navíc, který mise Voyager přinese, je dárek. Už nezkoumáme jen sluneční soustavu. Zkoumáme, co leží za ní. A díky chytrému inženýrství budeme poslouchat o trochu déle.