Tajné město pod ledem? Fakticky jo, a je to děsivější, než si myslíte

Představte si tohle: rok 2024, NASA běžně přelétává nad grónskou ledovou pokrývkou. Používají pokročilý radar, mapují, co se skrývá pod povrchem. A najednou — vědec Chad Greene zaznamená něco divného. Co našel?

Zakopanou vojenskou základnu.

Ne ledajakou. Jmenuje se Camp Century, ale místní jí říkají „město pod ledem". Bylo to něco obřího — 21 podzemních tunelů o délce skoro tří kilometrů. Dřevěné budovy, ocelové střechy, a dokonce funkční jaderný reaktor. Všechno zamrzlé zhruba třicet metrů pod povrchem.

Greene to popsat jednoduše: „Koukali jsme na dno ledovce a vyskočilo na nás Camp Century." Jeho kolega Alex Gardner z NASA Jet Propulsion Laboratory se přiznal, že zprvu vůbec netušili, na co koukají. Představte si to — specialista na led a omylem narazí na tajnou vojenskou základnu. Muselo to být brutální.

Jenže tohle není celý příběh

Říkáte si „cool, duchovní město pod ledem, divné, ale co"? Počkejte. Co když vám povím, proč tohle místo vůbec vzniklo?

Camp Century oficiálně prezentovali jako vědeckou výzkumnou stanici. A jo, vědci tam opravdu dělali důležitou práci. Průkopnicky studovali ledové jádro a našli důkazy, že Grónsko kdysi pokrývaly lesy plné zvěře. Docela zajímavé, ne?

Jenomže to byla jen zástěrka.

Skutečná mise dostala kódové označení Project Iceworm a byla to čistá paranoia z dob studené války. Plán? Schovat jaderné balistické střely pod grónským ledovcem. V případě sovětského útoku by byly připraveny k odpálení. Počítali s dalšími 52 000 čtverečními mílemi tunelů — prostor pro 600 střel. Šedesát odpalovacích zařízení, 11 000 vojáků žijících trvale pod zemí.

Neumím si představit, že bych žil s 11 000 lidmi v tunelech pod ledovcem, úplně odříznutý od světa. Zní to jako scénář z dystopického románu, ne jako vojenská strategie.

A tady přichází ten háček: Dánsko o tom vůbec nevědělo. Spojené státy sice měly v roce 1951 dohodu o obraně, která jim umožňovala stavět základny v Grónsku. Jenže celý rozsah Project Iceworm? Ten zůstal dánské vládě zcela utajen. „Vědecký výzkum" byla jen pěkná fasáda.

Stavět město pod ledovcem? Šílená otrava

Zamyslete se nad logistikou. Teploty padaly k minus padesáti šesti stupňům Celsia. Vítr foukal až 200 kilometrů za hodinu. Museli přepravit 6 000 tun materiálu pomocí těžkých saní, které max rychlostí — hádejte — tři kilometry za hodinu. Zásobování z americké základny Thule na stavbu trvalo sedmdesát hodin. Sedmdesát!

Kopali obří zákopy do ledu. Hlavnímu říkali „Hlavní třída" — měřil přes tři sta metrů. Uvnitř stavěli dřevěné konstrukce a překrývali je ocelovými střechami. Klenotem byla jedna z prvních jaderných elektráren středního výkonu. V takové zimě se s ní muselo zacházet extrémně opatrně, aby vůbec fungovala.

V roce 1967 celou operaci zavřeli. Led byl příliš nestabilní, projekt Iceworm definitivně mrtvý. Co šlo, rozebrali. Reaktor odvezli. Zbytek nechali.

Ale tady přichází ta část, která mi nedá spát...

Radioaktivní problém, o kterém nikdo nechce mluvit

Pamatuje si ten jaderný reaktor? Ten, co ho tak pracně instalovali pod třicet metrů ledu? Když základnu v roce 1967 zavřeli, odvezli ho.

Co neodvezli, byl odpad.

Během krátkého provozu reaktor vyprodukoval přes 180 000 litrů jaderného odpadu. Všechno to tam pořád leží, zmrzlé pod grónským ledovcem.

Desítky let to nebyl velký problém. Led byl stabilní, odpad bezpečně uzamčený v zmrzlé stázi. Jenže tady přichází háček: ledovce tají.

Podle klimatických projekcí by Camp Century a jeho radioaktivní obsah mohly začít vystupovat na povrch už v roce 2090. Ten samý led, který tu toxickou tajemství chránil, se pomalu stává jejich největším nepřítelem.

Vědci jako William Colgan upozorňují, že „počítali s tím, že to nikdy nebude odhaleno". Plánovači ze studené války věřili, že led bude věčný. Mýlili se.

Co z toho všeho vyplývá?

Tenhle příběh mě fascinuje, protože odhaluje, jak jsme přemýšleli během studené války. Éra čisté paranoie, kdy jsme byli ochotní stavět celá města pod ledovci jen kvůli další jaderné možnosti. Ambice, utajení, naprostá drzost.

Ale taky je to příběh o tom, jak zanecháváme bordel. Postavili jsme to, použili, opustili a odešli. Sedmapadesát let nato tu máme radioaktivní odpad zakopaný pod tajícím ledem — problém, se kterým si budou muset poradit budoucí generace.

Až budete příště koukat na mapu Grónska, vzpomeňte si: někde pod tím je celé duchovní město s jaderným odpadem, pomalu se deroucí k povrchu, jak se svět otepluje. Příroda má tendenci odkrývat naše tajemství.

Někdy ty nejzajímavější příběhy nehledáme v budoucnosti, kterou stavíme — jsou pohřbené v minulosti, na kterou jsme zapomněli.

Zdroj: Popular Mechanics