Něco šíleného
Představ si to: jsme miliony let nazpět a někde v afrických lesích se naši nejstarší předkové houpou ve větvích. Desítky let vědci tvrdili, že jen tvory s opičíma nohama – konkrétně s extra pružnými kotníky – zvládnou tenotrií pohyb nahoru po kmeni.
A ukázalo se? Možná se celou dobu mýlili.
Velká debata o nohou
Pojďme se podívat, co se děje ve výzkumu lidské evoluce. Pořád se snažíme zjistit, odkud přicházíme. Vědci odhadují, že lidé a šimpanzi se rozešli někdy mezi šesti a sedmi miliony let. To znamená, že kdysi existoval "poslední společný předek" – říkejme mu PSA – tvor, který byl takovým praprapra... (přidejte tak milion "pra") dědečkem jak dnešních lidí, tak šimpanzů.
A tady je ta hádanka: jak ten tvor vypadal? A hlavně – jak se pohyboval?
Doteď panovala takováto teorie: Šimpanzi mají neuvěřitelně flexibilní kotníky, které se můžou ohnout až o 45 stupňů – mnohem víc než ty lidské, které zvládnou tak maximálně 20. Ta kotníková pružnost je to, co šimpanzům umožňuje šplhat po svislých kmenech jako chlupatí horolezci. Opice se naopak považovaly spíš za "rukáče" než "noháče" – nahoru se tahaly rukama a nebyly tak zručné ve svislém šplhu.
Rozdíl v anatomii nohou vedl vědce k úvahám o tom, jaké nohy náš společný předek mohl mít. Vypadal víc jako šimpanz? Jako opice? A údajně na tom záleželo pro pochopení evoluce naší rodiny.
Vstupte: kočičky zemití
Ale tady to začíná být zajímavé. Tým výzkumníků z Ohio State University se rozhodl podívat se blíž na kočičky zemitý (sooty mangabeys) žijící v pralese Taï na Pobřeží slonoviny. Nejsou to typické laboratorní opice – jsou divocí a žijí si přesně tak, jak to dělali po tisíciletí.
Výzkumníci vedení docentem Lukem Fanninem nastavili kamery, aby zachytili, jak se tyto opice pohybují. A co našli? Docela to padsalo.
Tyto opice nemají ty super-flexibilní šimpání kotníky. Ale přesto – svislé kmeny zvládají v pohodě. Jak? Šplhají pomocí střední části chodidla. Fannin naměřil až 46 stupňů ohnutí v kloubech střední části chodidla při šplhu – skoro stejně jako dosahují šimpanzi svými kotníky.
"Je to funkční ekvivalent," vysvětluje Fannin. "Nemůžete vyloučit svislý šplh jen proto, že něco nemá šimpání nohu."
Jinými slovy – existuje víc než jeden způsob, jak vylézt na strom. A to mění úplně všechno, co jsme si mysleli, že víme.
Proč je to důležité pro lidskou evoluci
Teď trochu zvážníme, protože tohle ve skutečnosti dost záleží pro pochopení toho, odkud přicházíme.
Jedna z velkých otázek lidské evoluce zní: jak jsme se dostali od pohybu v korunách stromů k chození po dvou nohách – bipedalismu, jak tomu říkají odborníci. Zjistit, co naši dávní předkové dělali v lese, je klíčové pro pochopení tohoto přechodu.
Když vědci předpokládali, že jen šimpání nohy zvládnou svislý šplh, formovalo to jejich teorie o tom, jak náš lidsko-šimpanzí předek musel vypadat. Ale teď? Teď víme, že tvor s víc opičíma nohama mohl být klidně schopný šplhat taky.
Co je zajímavé (a trochu frustrující pro vědce) – tenhle objev zároveň něco objasňuje a jiné věci komplikuje. Jak to řekl spoluautor Scott McGraw: "Co přidává jasnost, zároveň dělá širší obraz mlhavějším."
Ale tady je ta část, která mě fascinuje nejvíc: pořád jsme propojení s těmi časy, kdy jsme lezli po stromech. Některé moderní lovci-sběrači jsou pořád skvělí horolezci, a i když my lidé spoléháme hlavně na pružné vazy a šlachy místo specializovaných kostí v nohou, ta schopnost v nás pořád je. Někde hluboko v našich tělech neseme ozvěny dávného stromového života.
Závěrem
Co to tedy znamená pro výzkum lidské evoluce? V podstatě to, že vědci můžou přestat vylučovat určité možnosti jen na základě struktury nohou. Dávný předek s opičíma nohama mohl klidně šplhat – a to je důležitý dílek skládačky, který jsme předtím neměli.
Někdy takhle věda funguje. Myslíme si, že jsme něco vychytali, jsme dost sebevědomí ve svých předpokladech... a pak nám nějaké opice v západoafrickém pralese dokážou, že jsme se mýlili – a to tím nejlepším možným způsobem.
Nevím jak ty, ale mě to považuje za docela vzrušující. Pokaždé, když se podíváme pozorněji na přírodní svět, objevíme něco nového o sobě.
A teď mě omluvte – jdu si projít vlastní flexibilní střední část chodidla.