Planety taky můžou být nakřivo. A vědci právě zjistili proč

Musím se přiznat – když jsem poprvé narazil na tuhle zprávu, musel jsem si přečíst nadpis dvakrát. Ne že bych čekal, že se objeví v sci-fi románu. Ale fakticky – planety můžou být asymmetrical. A ne jen trošku.

Tým astronomů právě odhalil, že WASP-17b – obří exoplaneta asi 1 300 světelných let od Země – má atmosféru, která se na jedné straně nafoukává víc než na druhé. Představte si to jako beach ball, na kterou někdo sedl. Trochu zmáčknutá, nerovnoměrná. Divné, co?

Co se tam děje?

WASP-17b patří do skupiny planet zvaných „horké Jupiterky". Jak už název napovídá, jde o obří plynné obry (podobné našemu Jupiteru), kteří obíhají extrémně blízko kolem svých hvězd. Tahle blízkost znamená, že jsou doslova vypalované – teploty tam dosahují tisíců stupňů. A v takových podmínkách se to začíná pěkně zamotávat.

Vědci z Cornellovy univerzity a Univerzity v Bristolu použili James Webb Space Telescope a udělali fascinující pozorování: když planeta přecházela před svojí hvězdou, hvězdné světlo procházelo různými částmi její atmosféry a ukázalo, že atmosférická „hrana" sahá dál ven na jedné straně.

Tady přichází ta opravdu zajímavá část – ta asymmetry není náhodná. Objevuje se na straně, které vědci říkají „večerní" strana planety. Právě tady proudí mohutné atmosférické větry, které odvádějí teplo z permanente osvětlené polokoule směrem k té temné straně. A všechen ten pohybující se horký plyn způsobuje, že se atmosféra na téhle straně víc rozpíná.

Je to jako sledovat, jak uniká vzduch z balonku – akorát místo vzduchu je to plasma a místo balonku je planeta velikosti Jupiteru.

Úplně nový způsob, jak „vidět" cizí atmosféry

Co dělá tenhle objev ještě chladnějším, je způsob, jakým ho vědci provedli. Použili techniku zvanou „transmisní řetězce" (nebo také transit mapping), kterou vyvinuli astrofyzici Dr. David Grant a Dr. Hannah Wakeford z Univerzity v Bristolu.

Základní myšlenka je taková: tradičně, když astronomové studují atmosféry exoplanet, všechno trochu míchají dohromady – jako kdybyste vzali všechny barvy z obrazu a smíchali je do jedné jedné hnědé kaše. Tahle nová metoda ale všechno drží oddělené – zkoumá světlo, které prochází různými oblastmi atmosféry, zatímco planeta přechází před svojí hvězdou.

Hlavní autorka Dr. Lili Alderson k tomu řekla srovnání, které se mi moc líbí: je to jako kdybyste místo toho, abyste věděli, že máte prsten, přesně zjistili, kde jsou na něm kameny. Ten příměr skvěle vystihuje, o kolik víc detailů teď můžeme získat.

Proč je to důležité?

Tady přichází to, co mě na tomhle výzkumu opravdu nadšentuje: potvrzuje předpovědi teoretických modelů. Vědci dlouho běhali počítačové simulace toho, jak by se měly horké Jupiterky chovat – a teď konečně vidíme, jak se ty předpovědi naplňují v reálných pozorováních.

Dr. Hannah Wakeford to vyjádřila krásně: „Planety jsou vrtkavé, jejich atmosféry komplexní a chaotické. Fakt, že všechna ta čísla do sebe zapadla a ukázala nám takto strukturovaný, dynamický obraz tohohle obřího světa vzdáleného přes tisíc světelných let, byl prostě vzrušující."

A není to jen o WASP-17b. S více než 6 000 potvrzenými exoplanetami tam venku znamená spolehlivá metoda pro trojrozměrné mapování jejich atmosfér naprosto úžasné možnosti. Můžeme konečně přestat zacházet s těmito světy jako s jednoduchými kruhy a začít je chápat jako komplexní, dynamické objekty, které skutečně jsou.

James Webb Space Telescope mě nepřestává ohromovat. Pokaždé, když si říkám, že už jsme dosáhli maxima „wow, vesmír je úžasný", najde něco jako tohle – nakřívou planetu 1 300 světelných let daleko, která potvrzuje naše teorie o tom, jak extrémní teplo přetváří cizí světy.

A upřímně? Nemůžu se dočkat, co objeví příště.

Zdroj: ScienceDaily, říjen 2026 https://www.sciencedaily.com/releases/2026/10/261015073205.htm