Když velryby truchlí
Vždycky jsem si myslel, že zvířata cítí mnohem víc, než jak jim přiznáváme. A tahle story mi v tom jenom utvrdila víru.
Před pár měsíci se výzkumníkům a odborníkům na mořský život naskytl pohled, který je doslova zarazil. U jižního Gold Coast v Austrálii porodila samička keporkaka mládě — jenže něco se strašlivě pokazilo. Mládě se narodilo mrtvé.
Tohle mě ale dostalo: samička neodplavala pryč.
Místo toho zůstala. Hodiny. Možná dokonce dny. Přímo tam, vedle svého miminka, tak blízko, že mezi nimi vypadalo jako by se oční kontakt udržoval. Samečka se chránila, plavala nad malým tělem pod hladinou.
Pozorování, jaké tu ještě nebylo
Teď vím, co si možná říkáte — „Mají vůbec velryby nějaké pocity?" Podle vědců z Griffith University a Sea World Foundation toho prostě nemáme moc zdokumentovaného. Vidět něco podobného u kosticovců (tedy skupiny, kam patří i keporkaci) je docela vzácné.
Doktor Olaf Meynecke z výzkumného programu Velryby a klima při Griffith University vysvětlil, že takové chování jsme pozorovali u delfínů a dalších ozubených velryb — matky tlačí svá mrtvá mláďata k hladině, nosí je s sebou. Ale u těch velkých velryb? Tyhle případy jsou spíš výjimkou.
Co dělalo tento konkrétní případ výjimečným, byla délka pobytu matky u mláděte. Ta blízkost, ten čas strávený pod hladinou. Nebyl to krátký moment zmatení — vypadalo to, že jde o něco hlubšího.
Co viděl kapitán
Kapitán záchranného člunu Sea World Foundation Andrew Mulville byl přímo u toho. Jeho reakce mě fakt zasáhla: „Když jsem si uvědomil, co se vlastně děje, byl jsem úplně v šoku."
Nejdřív si myslel, že velryby si jen odpočívají na hladině. Jenže chování bylo... divné. Špatné. Řekl, že „rozhodně to nebylo něco, co jsem ten den očekával na moři."
Dokážete si to představit? Jste na vodě, děláte svoji běžnou práci a najednou si uvědomíte, že svědčíte něčemu hluboce smutnému?
Co to znamená?
Tady to začíná být filosoficky zajímavé (aspoň pro mě). Vědci opatrně neskočí k závěrům. Ptají se: Je to smutek? Mateřský instinkt? Nějaká jiná reakce, pro kterou nemáme slovo?
Já si myslím, že odpověď je pravděpodobně „všechno najednou a ještě něco navíc". Doktor Meynecke poznamenal, že tyhle projevy odpovídají tomu, co vidíme u jiných společensky komplexních savců — ty pečující akce, ta pozornost věnovaná někomu, kdo je pryč. Všechno to naznačuje silnou vazbu.
Ale pravda je, že tohle všechno teprve zjišťujeme. A upřímně? Ta pokora je součástí toho, co dělá vědu krásnou.
Proč je to důležité
Tady je můj názor: pokaždé, když zdokumentujeme něco podobného, ubíráme na síle představě, že jsme jediní schopní hlubokého emocionálního prožívání. Neříkám, že velryby truchlí přesně jako lidé — to by bylo přehnané. Ale něco se ten den v té vodě dělo. Něco, co šlo daleko za hranice čistého instinktu.
Tohle vzácné pozorování je drahocenné právě proto, že je vzácné. Čím víc toho zdokumentujeme, tím líp chápeme nejen velryby, ale celou síť emocionálního života, která existuje u našich zvířecích sousedů.
Studie vyšla v časopise Discover Animals a doufám, že si zaslouží pozornost. Protože vážně? Příběhy jako tenhle mi připomínají, proč mě přírodní svět tak neustále fascinuje.
Někdy ty nejnepatrnější momenty přicházejí tam, kde je nejméně čekáme — na širém oceánu, kde matka velryba odmítá opustit své dítě.