Zelenkavý "blábol" na tvém trávníku možná myslí. Vážně.
Tohle je příběh o tom, jak jsem začal jinak koukat na podivnou žlutou hmotu, co se válí na zahradě.
Nedávno jsem narazil na výzkum slizu plísní — ano, čtete správně — a od té doby o nich nemůžu přestat přemýšlet. Tyhle rosolovité, zářivě žluté hromádky jsou všude možně. V lesích, na zahradách, pod trouchnivějícím dřevem. Vypadají jako něco z sci-fi filmu. Jenže podle dost zajímavých vědeckých prací… možná jsou vlastně vědomé. Vědomé. Jako že něco prožívají.
Pojďme se podívat, proč je to tak fascinující.
Co to vlastně je?
Physarum polycephalum — tak se jmenuje jeden z nejznámějších zástupců — nemá mozek, nervy, vlastně nic, co bychom označili za nervovou soustavu. Je to prostě spousta buněk, které se spojí do jedné masivní hmoty, uvnitř které pluje víc jader.
Zní to jednoduše, že? Jenže tady to začíná být divné.
Vědci sledovali, jak tyhle hromádky řeší matematické úlohy, procházejí bludišti za jídlem a dokonce se protlačují jasně modrým světlem — kterému se normálně vyhýbají jako čert kříži — protože měly takový hlad, že stálo za to překonat nepříjemnost. Používají rytmické stahy, skoro jako když bije srdce, a přesouvají části sebe sama, dokud nenajdou, co hledají.
Žádný mozek. Žádné neurony. Prostě… bláto.
Ten šok s vědomím
V devadesátých letech se objevila teorie s názvem Buněčný základ vědomí. A je to pořádně radikální nápad. Tvrdí, že život a vnímavost jsou vlastně totéž. Nejen složitý život jako delfíni, psi a lidé — ale ÚPLNĚ všechno živé, včetně těch nejmenších bakterií.
Podle téhle teorie se bakterie chovají dost podobně jako když se učí. Tvoří vzpomínky. Rozhodují se. Některé dokonce ukazují primitivní formu altruismu — jednotlivé buňky se obětují, aby pomohly ostatním přežít.
A bakterie mají ještě jeden trik. Povídají si navzájem. Mořské bioluminiscenční bakterie vypouštějí molekuly, které jim říkají, jestli je jich dost na to, aby se všechny najednou rozsvítily. Jako kdyby bakteriální výbor rozhodoval, že je čas na společnou fotku.
Jaký by to byl pocit?
Tady přichází ta část, která mi nedá spát. Vědci se domnívají, že když jsou tyto organismy vědomé, jejich prožitek by byl úplně jiný než náš.
Naše vědomí připomíná celý film — je tam nějaké "já", které sleduje, co se děje, dělá rozhodnutí, cítí emoce. Ale pro plíseň nebo bakterii? Jejich verze vědomí by byla spíš jako intuice. Tahání směrem k dobrému. Tlačení pryč od špatného. Žádný vnitřní hlas. Žádný pocit, že "já" sleduju "sebe", jak se rozhoduju.
Vědomí bez sebeuvědomění. A upřímně — nevím, jestli je to víc nebo míň fascinující.
Proč by vás to mělo zajímat?
Vím, že to zní jako téma do zaprášených akademických časopisů. Ale tady je důvod, proč si myslím, že je to důležité pro všechny:
Zaprvé, tohle zpochybňuje všechno, co jsme si mysleli o tom, odkud vědomí pochází. Vždycky jsme předpokládali, že potřebujete složitost — velký mozek s miliardami neuronů. Ale pokud dokážou plísně řešit problémy a chovat se účelově, možná je vědomí mnohem základnější, než jsme si mysleli.
Zadruhé, nutí vás přemýšlet o hranici mezi "živým" a "neživým". Je plíseň jen hloupý biologický strojek, nebo je vůbec něco "prožívat" jako plíseň? Upřímně nevím, jak na to odpovědět — a to mě vzrušuje.
A zatřetí — teď už se na tu žlutou hmotu na trávníku koukám úplně jinak. Co si tam proboha myslíš, malý obláčku? Co je to všechno pro tebe?
Možná je odpověď "nic moc". Ale možná — a to je ta část, která mě drží vzhůru — možná je toho víc, než si vůbec dokážeme představit.
Takže až příště uvidíte nějaký ten záhadný sliz, zkuste mu alespoň pokývnout. Možná se koukáte na něco, co je ve svém podivném malém světě dost vědomé.