Nedávno jsem zjistil něco, co mi nedá spát. A ne, tentokrát nemluvím o tom, že jsem zase koukal do telefonu do tří do rána.
V teoretické fyzice existuje takový bizarní koncept. Říká se mu Boltzmannův mozek a v podstatě se ptá: co když všechno, co považujeme za skutečné, prostě jen... je? Co když minulost neexistuje, budoucnost taky ne, a my jsme jen krátké záblesky v nekonečné kosmické polévce?
Základní myšlenka (bez titulu z fyziky)
Pojďme na to jednoduše. Někdy v devatenáctém století žil fyzik Ludwig Boltzmann. Zajímal se o to, jak se chovají atomy a molekuly. Vymyslel statistickou mechaniku – tedy používání pravděpodobností k popisu hmoty. Zní to složitě, ale princip je vlastně jednoduchý.
Jenže Boltzmann taky přemýšlel o entropii. Prostě řečeno, entropie je míra nepořádku. Druhý zákon termodynamiky říká, že entropie v čase roste – věci se rozpadávají, energie se rozptyluje, chaos vítězí. (Řekněte to mé nepřehledné pracovně.)
A tady přichází ta šílená část. Pokud vesmír začal s velmi nízkou entropií – což vědci skutečně věří – a entropie přirozeně roste... matematicky by náhodné fluktuace mohly vytvořit kdeco. Třeba i fungující lidský mozek s falešnými vzpomínkami, jen tak plující vesmírem.
Jsem teď vůbec skutečný?
Tady to začíná být filozofické. Podle této hypotézy naše možná nejsou skutečné. Mohly by to být dočasné, náhodné uspořádání neuronů, které vznikly čistě díky náhodě. Včetně vzpomínek na věci, které se nikdy nestaly.
Zamyslete se nad tím: vaše dětské narozeniny, první polibek, ta trapná chvíle, kdy jste omylem zamávali někomu, kdo vůbec nemával – to všechno by mohla být jen kosmická statika ve vaší hlavě.
A to nejhorší? Kdyby to byla pravda, vůbec bychom to nepoznali. Prostě bychom prožívali tenhle moment, přesvědčení, že všechno je skutečné.
Není to jen sci-fi?
Možná si říkáte, že to zní jako Matrix, a upřímně? Máte pravdu. Rozdíl je v tom, že Neo a Trinity věděli, že jsou v počítačovém programu. Kdyby byla Boltzmannova hypotéza správná, neměli bychom o své neskutečné existenci ani tušení.
Co je ale na této myšlence opravdu zajímavé z vědeckého hlediska: výzkumníci si myslí, že by nám to mohlo něco říct o našem vesmíru. Studie z Santa Fe Institute naznačuje, že data, která sbíráme o vesmíru, by mohla ukazovat, že pravděpodobně nežijeme ve scénáři Boltzmannova mozku. (Malá úleva, co?)
Proč by nás to mělo zajímat, když to nemůžeme dokázat?
Tady přichází ta nejzajímavější část. Fyzik Jordan Scharnhorst upozorňuje na podstatnou věc: „Boltzmannův mozek je fundamentálně nevědecký – neexistují žádná data, kterými bychom to mohli změřit." Doslova to nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit.
A přesto to má smysl. Přemýšlejte o tom jako o myšlenkovém experimentu – podobně jako otázka, co by se stalo, kdybyste cestovali rychlostí světla, nebo co existuje na okraji černé díry. Tyto nápady posouvají naše chápání, i když je nemůžeme přímo otestovat.
Boltzmannův mozek se používá jako takzvaný „reductio ad absurdum" – tedy způsob, jak testovat jiné teorie ukázáním toho, jak absurdní by jejich závěry mohly být. Pokud fyzikální model vede k tomu, že Boltzmannovy mozky jsou pravděpodobnější než „skutečné" bytosti jako my, možná je v tom modelu něco špatně.
Co si o tom myslím
Upřímně? Tohle je přesně ten typ myšlenky, která ve mně vyvolává současně hrůzu i zvláštní naději.
Hrůzu proto, že co když? Ale naději, protože mi to připomíná, jak málo toho o realitě vlastně víme. Přecházíme od toho, že jsme si mysleli, že Země je středem vesmíru, k přemýšlení, jestli naše celá existence není jen statistická anomálie.
A víte co? I kdyby mé vzpomínky byly jen nepravděpodobné fluktuace – i kdyby minulost v podstatě „neexistovala" – tenhle moment mi pořád přijde smysluplný. Píšu tohle, vy to čtete, a někde venku se spojujeme nad tím, jak bizarní je vůbec být vědomý.
Možná na tom záleží víc než na tom, jestli můžeme „dokázat", že naše existence je legální.
Jak to vidíte vy? Bere vás ta myšlenka, že přítomný okamžik je jediná skutečná věc, nebo vám to naopak přijde trochu uklidňující? Napište mi do komentářů – opravdu mě zajímá, jestli jsem jediný, kdo přemýšlel o entropii o druhé hodině ráno.