Nejstarší rodinné album, jaké jste kdy viděli

Představte si, že drtivou většinu historie naší planety obývaly jen a pouze bakterie. Žádné ryby, žádné stromy, žádné houby. Jen mikroskopičtí jedinci, kteří se hemžili všude možně.

A pak se to změnilo.

Co je to eukaryot a proč by vám to mělo být jedno?

Pojďme to rozebrat jednoduše.

Eukaryotní buňka je vlastně taková миниální továrna. Uvnitř má různé „oddělení" — organely — z nichž každé dělá něco jiného. Nejdůležitější z nich je mitochondrie. Tu možná znáte jako „elektrárnu buňky". Právě ona vyrábí energii, díky které můžou buňky dělat složitější věci. Tvořit svaly. Vytvářet nervy. Dávat vzniknout celým orgánům.

Bez mitochondrií bychom byli jen kupy jednoduchých buněčných „chumáčků" plujících někde v oceánu.

A tady přichází ta velká otázka: kdy přesně se tohle všechno stalo?

Proč je tak těžké nahlédnout do minulosti

Tady narážíme na zásadní problém.

Zhruba před 500 miliony let neměly organismy žádné schránky ani kosti. Byly měkké, rosolovité — a po smrti se jednoduše rozložily. Žádné fosílie, žádné stopy. Pro paleontology je to jako snažit se napsat detektivku, když vám chybí polovina kapitol.

Ross Anderson z Oxfordské univerzity se proto zaměřuje na chemii starých hornin. Hledá prostředí, kde se mohla křehká biologická hmota uchovat déle než obvykle.

Kam se vlastně vydat hledat?

Anderson a jeho tým mají několik zajímavých cílů.

Tím nejpřitažlivějším je Svalbard na severu Norska — arktické souostroví někde u 80. stupně severní šířky. Kdysi tam bylo mělké moře, a podmínky tam mohly být ideální pro uchování prastarých eukaryotických pozůstatků. Tamní jílové nánosy fungují jako přírodní časová kapsle.

Podobné úspěchy hlásí i Austrálie. Vědci tam nedávno našli možná nejstarší známé eukaryotické mikrofosílie — zhruba 1,75 miliardy let staré.

Vzorec je jasný: starobylé pobřežní oblasti jsou pokladnicí informací. Eukaryoté tam měli přístup k živinám a organické hmotě — přesně to, co podporuje vývoj složitějších forem života.

Proč byste si toho měli všímat?

Možná si říkáte: fajn, historie, ale co z toho?

Za prvé: pochopení toho, jak vznikl složitý život, nám ukazuje, jak neuvěřitelně výjimečná je naše existence. Bakterie měly planetu jen pro sebe miliardy let. To, že se něco složitějšího vůbec vyvinulo, je fascinující.

Za druhé: tohle přímo ovlivňuje hledání života jinde ve vesmíru. Pokud je složitý život tak vzácný a vyžaduje tolik času a specifických podmínek, říká nám to něco o tom, jak moc jsme ve vesmíru sami — nebo naopak.

Za třetí: jsme doslova geneticky spojeni s každým jedním starověkým mikrobem. Jste výsledkem nepřerušeného řetězce přežití a evoluce sahajícího přes 3,5 miliardy let.

Honba pokračuje

Vědci stále nemají všechny odpovědi. Přechod od jednoduchých eukaryotů k mnohobuněčným organismům proběhl na různých místech planety vícekrát, a výzkumníci zkoumají, jak se tyto cesty nakonec propojily.

Velká část základů dnešní životní rozmanitosti se etablovala zhruba před 540 miliony let — během přechodu z ediakarského období do kambria. Tehdy měkké organismy ustoupily slavné „kambrické explozi", která přinesla tvory se schránkami, pohyblivé živočichy a zásadně změnila tvář života na Zemi.

Každý nový objev, každá prozkoumaná stará hornina přidává další dílek do tohoto obřího biologického puzzle.

A kdo ví? Třeba další průlom přijde od někoho, kdo se zrovna sklání nad mikroskopem s vzorkem z arktické skalní haldy nebo australské pouště.

Takže až příště uvidíte ptáka za oknem, strom v parku nebo houbu prorážející chodník, vzpomeňte si na to. Veškerý ten neuvěřitelný buněčný aparát, díky kterému existují — to všechno začalo miliardy let před námi, ve světě naprosto odlišném od toho našeho.