Volné solo lezení: Mezi genialitou a smrtí

Upřímně? Když jsem poprvé zaslechl, že Alex Honnold plánuje vylézt na Taipei 101 bez lan, nedokázal jsem se rozhodnout, jestli mám být nadšený, nebo vystrašený. Asi obojí.

Co vůbec znamená free soloing

Pokud neznáte pojem "free soloing", představte si lezení na stěně tak vysoké, že se vám při pouhém pomyšlení zpotí dlaně. Jenže tam není žádné lano. Žádný postroj. Žádná záchranná síť. Jen vy, skála (nebo v tomto případě budova) a gravitace trpělivě čekající, až uděláte jednu malou chybu.

Čísla, která vám nedají spát

Tady je něco, co mi vrtá hlavou. Podle odborníků jsou nehody při volném solování téměř vždy smrtelné. Ne občas. Téměř vždy.

Zamyslete se nad tím.

Pouze oblast Flatirons v Boulderu v Coloradu zaznamenala od padesátých let 33 úmrtí při volném solování. Třicet tři. To nejsou jen čísla. Jsou to skuteční lidé, kteří měli sny, rodiny a pravděpodobně až do konce věřili, že jsou dostatečně šikovní na to, aby překonali statistiky.

A tady přichází ta opravdu znepokojivá část: nešlo o bezstarostné amatéry. Nehody se stávají, když lezci ztratí koncentraci. Jen na zlomek sekundy. Jen na jediný kratičký okamžik nepozornosti. A to stačí, když mezi vámi a zemí není nic než vzduch.

Proč to vůbec někdo dělá?

Tahle otázka mi nedá spát.

Komunita volných solistů je v lezeckém světě opravdu malá. Někteří lezci to občas zkusí, ale jen hrstka se tomu věnuje naplno. Pro ně to rozhodně není o bezhlavém riskování – je to něco mnohem hlubšího.

Někteří říkají, že volné solo je spojuje s přírodou způsobem, jaký nic jiného neumí nabídnout. Bez vybavení, bez lan musíte být naprosto přítomní. Každý úchop záleží. Každé položení nohy je otázka života a smrti. Není prostor pro rozptýlené myšlenky o tom, co budete vařit k večeři, nebo o tom e-mailu, který jste zapomněli odeslat.

Jiní to popisují jako způsob, jak se vypořádat s psychickými problémy. Intenzita soustředění, kterou lezení vyžaduje, neponechává prostor pro úzkost nebo deprese – alespoň během samotného výstupu. Jeden lezec to nazval "nejlepší terapií" pro uklidnění neklidné mysli.

A někteří to dělají prostě proto, aby se postavili svému strachu. Aby si dokázali, že se dokáží podívat hrůze zpříma do očí a jít dál.

Kontroverze, o které se nemluví

Tady začínám mít smíšené pocity.

Když Netflix vydal dokument "Free Solo" o Honnoldově historickém výstupu na El Capitan, odstartovalo to jakousi renesanci volného solování. Najednou to chtěl zkusit každý. Videa se šířila po sociálních sítích. Lezci, kteří nikdy předtím nic nelezli bez lana, najednou zveřejňovali vlastní bezlanařské výstupy.

A lidé umírali.

Kritici – uvnitř i vně lezecké komunity – tvrdí, že zveřejňování těchto výkonů glamorizuje něco ze své podstaty smrtícího. Nemýlí se. Když proměníte volné soloování v zábavu, riskujete, že inspirovat kopie, které nemají dovednosti, trénink ani mentální přípravu někoho jako Honnold.

Na druhou stranu, volné solo není žádná novinka. Existuje od samotných počátků horolezectví v osmdesátých letech devatenáctého století. Zákaz médií lidi nezastaví – jen zajistí, že budou lézt bez bezpečnostního vzdělávání, které by mohlo přijít z diskuzí v komunitě.

Nemám tady čistou odpověď. Jen si myslím, že stojí za to přiznat, že každé virální video přináší zodpovědnost, o které vždycky neuvažujeme.

Umění naprostého soustředění

To, co mě na volném solování fascinuje nejvíc, není fyzická výzva – je to ta mentální.

Honnold mluvil o tom, jak přistupuje k výstupu. Pamatuje si každý jednotlivý úchop a stup. Vizualizuje celou trasu znovu a znovu, dokud by ji nezvládl vylézt poslepu. A když pak stojí na stěně, vstoupí do stavu naprostého soustředění, kde neexistuje nic kromě dalšího pohybu.

To je vlastně něco, co bychom se všichni mohli přiučit.

Jak často přistupujeme ke svým každodenním výzvám s takovou přítomností? Kdy jste naposledy dělali něco tak intenzivně, že všechno ostatní prostě... zmizelo?

Volní solisté ovládli něco, co většina z nás hledá celý život: schopnost být naprosto a úplně přítomný.

Život na půjčený čas?

Tady visí nad komunitou volných solistů nepříjemná pravda: hrají hru, kterou nemohou vyhrát navždy.

Z statistického hlediska platí, že čím déle lezete bez lana, tím větší je pravděpodobnost, že jednou uděláte tu fatální chybu. Lidské bytosti nejsou stvořeny k dokonalosti. Unavíme se. Rozptýlíme se. Míváme špatné dny.

A přesto lezci dál lezou.

Možná v tom tkví pointa. Možná je život sám o tom dělat věci, na nichž záleží, i když – obzvlášť když – nás děsí. Možná je to právě to riziko, co dodává věcem smysl.

Co si myslíte vy?

Upřímně? Nedokážu si představit, že bych někdy lezl bez lana cokoliv vyššího než žebřík. Při té představě se mi stahuje žaludek.

Ale dokážu respektovat odhodlání, dovednosti a čistou mentální disciplínu, které tito lezci mají. A myslím, že stojí za to se zamyslet nad jejich ochotou čelit smrti zpříma v honbě za něčím větším.

Až budete příště čelit výzvě, která vás děsí, vzpomeňte na volné solisty. Vzpomeňte, že strach nemusí být zeď – může to být dveře.

Teď mě omluvte, jdu si obejmout svůj postroj. A možná začnu s nějakým pěkným, bezpečným koníčkem, který vyžaduje lano... třeba sběr známek?

Jaký máte názor na volné solo? Je to umění, sport, šílenství – nebo něco mezi tím? Rád si přečtu váš pohled v komentářích.