Když tulenům končí lov až na pevnině

Představte si, že po tvrdém tréninku si myslíte, že máte klid. Pak vám po hodinách začne srdce bušit jako splašené. Přesně to zažívají pluchaté tuleni. Vědci teď rozlouskli, proč se to děje.

Dlouho se myslelo, že se mořští savci regenerují hlavně na hladině mezi ponory. Nová studie to ale obrací naruby. Tuleni splácejí svůj "kiselinový dluh" i hodiny po výstupu na skály.

Ponor jako extrémní závod

Hluboký ponor je pro tělo brutální. Tuleni se potápí stovky metrů za koristí. Drží dech a zároveň makají svaly. Bez kyslíku přepínají na nouzové zdroje energie. Výsledkem je nahromadění kyseliny mléčné.

Je to jako pálení v nohách po sprintu. Jenže tuleni to dělají často a v hloubkách, kam my ani nevkročíme. V krvi se tvoří dusíkové bubliny, orgány trpí. Zůstává aktivní jen srdce a mozek. Je zázrak, že to přežijí.

Dvě strategie lovu u dvou tulenů

Výzkumníci z Deakin University sledovali dva příbuzné druhy. Myslíte si, že loví stejně? Omyl.

Kapští pluchatí tuleni z Jižní Afriky plavou ve volné vodě a hledají ryby v hloubce. Australskí pluchatí tuleni zase ryjou po dně.

Připevnili jim voděodolné senzory na srdce. Měřili data každých 10 sekund po skoro 8 dní. Rozdíly byly obrovské.

Kapští tuleni jeli naplno. Při ponorech delších než 400 sekund na 190 metrech klesl tep na 10 úderů za minutu. Ale jen krátce.

Australskí tuleni drželi rovnoměrnost. I při dlouhých ponorech na dně měli 20–30 úderů za minutu. Jako šprintér versus maratonc. Oba způsoby fungují.

Překvapení na pevnině: Srdce v divočím tempu

Na pevnině čekali vědci klid. Tuleni odpočívali na pláži, tep by měl klesnout.

Nic takového. O 6–8 hodin později tep vyskočil až na 84 úderů za minutu. A ne jednou – opakovalo se to několikrát. Teprve pak se ustálil na normálních 42–61.

Proč by měl odpočívající tulen mít takový tep? Odpověď je geniální.

Tělo uklízí zpožděně

Tuleni odpočívají jen částečně. Tyto tepové špičky znamenají úklid po ponorech.

Kyselina mléčná se hromadila pod vodou. Na pevnině srdce pumpuje rychleji. Odplavuje odpad, doplňuje kyslík. Tělo říká: "Přežili jsme. Teď uklidíme."

Vedoucí výzkumu, dr. Melissa Walker, to shrnula skvěle: Pod vodou se soustředí na nebezpečný lov. Na pevnině zvládnou nudnou regeneraci. Evoluce rozhodla: Nejdřív přežít, pak se zotavit.

Zůstávají otázky

Dobrá věda nepretírá. Tato studie otevírá dveře k novým dotazům.

Jak moc ovlivňuje úspěšnost lovu? Plný nebo prázdný žaludek? Náročnost ponoru? Všechno to hraje roli v intenzitě špiček. Potřebujeme víc dat.

Další studie prozkoumají úsilí při ponoru, množství úlovku nebo střevní stav. Každý faktor může regeneraci měnit.

Proč to má smysl

Není to jen kuriozita. Zjištění o regeneraci mořských savečů nám ukazují fyziologii, stres a adaptaci. Pomůže to ochraně. Pokud pochopíme, jak se zotavují, předpovíme, jak zvládnou změny v oceánu nebo jídle.

Je pokořující vidět, jak tyto tvory řeší problémy, na které my teprve přicházíme. Tuleni zdokonalují ponory miliony let. Oceán nás pořád dokáže ohromit. A jeho obyvatelé jsou ještě úžasnější.