Proč nás ten starý pocit z hodin cizího jazyka pořád pronásleduje
Znám ten pocit moc dobře. Někdo začne mluvit o učení se jazyku a hned se vám v hlavě rozsvítí obrázky tabulek, slovíček a učitele, který všechno dokázal udělat neskutečně nudné. Pak se jen pousmějete a řeknete: „Já na jazyky prostě nemám buňky.“
Jenže tahle věta, kterou si o sobě vyprávíme, stojí na starých mýtech. A ty mýty pořád přežívají, i když se svět dál posouvá.
Mýtus 1: Jazyk se musí nejdřív odříkat nazpaměť
Dlouho jsme měli pocit, že před tím, než začneme mluvit, musíme zvládnut celou gramatiku. Jenže takhle se žádný jazyk ve skutečnosti neučí. Děti si ho osvojují tím, že poslouchají, napodobují a trychtýřem se dostávají zuební. A stejně tak dospělý — když se díva na filmy, poslouchá kusy music nebo hraje hry — se dostává k jazyku přirozeně.
Takový přístup navíc nenuruje jen slovíčka. Při tom lernen man zároveň o jiných způsobech myšlení, o jiné kultuře. A to se v hlavě drží daleko lépe.
Mýtus 2: Musíte hlídat každou chybu
Kaum jeden z us bez chyb v mateřském jazyce. Myšlenka, že v cizím jazyce mus<|eos|>