Copak to bylo za tvory?
Představte si to: je to před více než půl miliardou let a mořské dno vypadá úplně jinak, než byste dnes poznali. Žádné ryby proplouvající vodou. Žádní krabi pobíhající po písku. Místo toho narazíte na podivné, téměř mimozemské organismy – ploché disky, listové výhonky a žebrované ovály, které byste spíš čekali v horečnatém snu než na naší planetě.
To jsou ediakarské organismy, a upřímně? Jsou dost divné. Některé vypadají jako nic, co dnes žije, zatímco jiné by mohly být vzdálenými příbuznými tvorů, které znáte – měkkýši, medúzy a želví...
Počkejte, to je špatně. Myslím kribely. Všechny mají potenciální předky v této partě. Nejzajímavější na tom je, že většina z nich měla měkká těla. Žádné lastury, žádné kosti, jen rosolovité organismy, které se fosílie staly jen výjimečně.
„Po tři miliardy let dominovaly Zemi mikroorganismy," vysvětluje Scott Evans, hlavní autor studie. „A pak najednou tady máme tyhle podivné mořské živočichy – dost velké na to, abychom je viděli, a schopné chování, které bychom dnes považovali za běžné."
Nevím jak vy, ale ten přechod mě naprosto fascinuje. Něco zásadního se změnilo a teď máme nový pohled na to, kdy a jak k tomu došlo.
Chybějící díl skládačky konečně nalezen
Tady to začíná být opravdu zajímavé pro vědecké nadšence jako jsem já. Výzkumníci studovali ediakarské fosílie desítky let, ale ty byly rozházené po celém světě na velmi konkrétních místech – od Austrálie přes Evropu až po Asii. Problém? Nikdo tyto fosílie v Severní Americe nikdy předtím nenašel.
Až doteď.
Tým z Amerického přírodovědeckého muzea a Dartmouth College učinil mimořádný objev v kanadských horách Mackenzie. Mluvíme o více než 100 fosíliích, včetně šesti skupin, které se na tomto kontinentu nikdy předtím neobjevily. A tady je ten háček: některé z těchto vzorků jsou přibližně 567 milionů let staré, což je činí o 5 až 10 milionů let staršími než jakékoli jiné bělohorské fosílie nalezené dříve.
To rozhodně není malý rozdíl. V geologických měřítkách je to dost významné na to, abychom přepsali část naší časové osy pro evoluci živočichů.
Samotná lokalita je dost odlehlá – jde o tradiční území národů Sahtú Dene a Métis, kteří v tomto kraji žijí v harmonii s krajinou po generace. Výzkumníci s těmito komunitami spolupracovali na průzkumu oblasti, což považuju za opravdu důležitou součást slušné vědy.
Seznamte se s obyvateli
Dovolte mi představit vám několik těchto starodávných tvorů, protože si zaslouží být slavní:
Dickinsonia — Představte si plochého, oválného tvora s rýhovaným povrchem rozděleným do žeber. Žádná ústa, žádné oči, žádná zřetelná přední ani zadní část. Tenhle tvor prostě klouzal po mořském dně a vstřebával živiny celou spodní plochou těla. Jeden z výzkumníků ho přirovnal k „koupelnové rohožce" nebo „palačince," což podle mě nepředurčuje jeho fascinující podstatu. Tento tvor byl údajně raným živočichem a nějak se pohyboval.
Funisia — Tenhle je můj nejoblíbenější. Funisia byl nehybný, trubicovitý organismus, který žil v shlucích stejně velkých jedinců. Proč je to důležité? Obsahuje nejstarší známé fosilní doklady o sexuálním rozmnožování. Přesně tak – tyto starodávné trubice vypouštěly spermie a vajíčka do vody v koordinovaném tanci, podobně jako dnešní korály. Když o tom přemýšlíte, je to vlastně dost romantické, co?
Kimberella — Tento malý plavec používal svalnatou nohu k seškrabování potravy z mořského dna. Vědci se domnívají, že jde o raného příbuzného měkkýšů, což znamená, že by mohl být jedním z nejstarších známých dvoustranně souměrných živočichů – tvorů s jasnou přední a zadní částí. V rodokmenu života je to poměrně velká záležitost.
Proč by vás to mělo zajímat?
Vím, co si možná říkáte: „Pěkné fosílie, ale proč bych se o to měl zajímat?"
Důvod je prostý: Když pochopíme, kdy a jak vznikl složitý život, pochopíme i naše vlastní místo v historii planety. Mluvíme o úplně prvním kapitole příběhu, který nakonec vedl ke všem živočichům, kteří dnes existují – včetně nás.
Tento objev taky ukazuje, kolik toho ještě zbývá objevit. Fosiliferní vrstvy jsou pokryty stovkami stop skály, která může ukrývat další vzorky. Justin Strauss z Dartmouthu prozkoumává tento region přibližně 15 let a ani on sám neví, co všechno se tam skrývá.
„Je to opravdu vzrušující," říká Strauss. „S naším porozuměním regionální geologii severozápadní Kanady tady existuje obrovský potenciál přehodnotit naše chápání ediakarského období Země."
Hlavní pointa? Pořád máme tolik co objevovat o dávné minulosti naší planety. Každé nové naleziště je jako nová kapitola v knize, kterou jsme si mysleli, že jsme už dávno přečetli. A osobně? Přijde mi to nesmírně povzbudivé.