Když víc přátel znamená víc problémů

Tady je otázka, která vás možná překvapí: když máte strávit dva nebo tři roky zavření na malém místě miliony kilometrů od Země s hrstkou lidí, měli byste spolu trávit každou vteřinu, abyste se vyhnuli osamělosti?

Podle nové studie je odpověď nejspíš ne. A upřímně — tohle mě tak vyvedlo z míry, že jsem výzkum musel číst dvakrát.

Experiment v Antarktidě

Vědci z Univerzity v Curychu a Univerzity v Bernu se rozhodli prozkoumat, jak se chovají sociální vztahy lidí v extrémní izolaci. sledovali dvanáct členů posádky na stanici Concordia v Antarktidě — jednom z nejodlehlejších a nejkrutějších míst naší planety. V zimě tam teplota klesá k příjemným minus osmdesáti stupňům Celsia. Posádka byla doslova uvězněná spolu na deset měsíců.

A tady to začíná být zajímavé. Vědci se nespoléhali jen na průzkumy a dotazníky. Dali členům posádky nositelné senzory, které sledovaly, kdy a jak dlouho byli lidé fyzicky poblíž sebe. Představte si to jako fitness náramek, ale místo počítání kroků počítá trapné setkání s tím kolegou, se kterým si prostě nemůžete porozumět.

Protiintuitivní objev

Co data ukázala: lidé, kteří trávili VÍCE času poblíž ostatních, se nutně necítili šťastnější nebo více podporovaní. Ve skutečnosti se dělo někdy opak — častější kontakt byl spojený s většími konflikty, větší nedůvěrou a horším vnímaným výkonem.

Nechte to na chvíli uležet.

Když jste v malé skupině v extrémních podmínkách, zjevná blízkost evidentlyně neznamená sociální oporu. Může se ve skutečnosti stát dalším zdrojem tlaku. Nevím jak vy, ale mě to přijde zároveň fascinující i trochu smutné. Předpokládáme, že boj proti osamělosti znamená naplnit náš život více lidským kontaktem. Ale někdy, obzvlášť v stísněných prostorech, to, co opravdu potřebujeme, jsou dveře, které můžeme zavřít, a pár minut opravdového klidu.

Vedoucí výzkumník Jan Schmutz to vyjádřil takto: „V malých týmech v extrémních podmínkách více kontaktu automaticky neznamená sociální oporu, ale může ve skutečnosti zvyšovat napětí."

Problém podskupin

Senzory také odhalily další vzorec, který považuju za opravdu důležitý. Jak mise pokračovala, posádka se přirozeně začala shlukovat do menších podskupin. Lidé se přimykali ke kolegům, kteří s nimi sdíleli jazyk nebo národnost. Tyto menší vazby pravděpodobně pomáhaly jednotlivcům cítit se podporovaně a ukotveně během stresujících období.

Ale tady je ta druhá strana mince: tyto přirozené rozdělení mohla také oslabit celkovou jednotu týmu, obzvlášť když máte kulturně rozmanitou posádku.

To mi dává naprostý smysl. Myslím na svůj vlastní život — když jsem ve stresu nebo přetížený, mám tendenci vyhledávat lidi, kteří mě „chápou", kteří sdílejí mé zázemí nebo styl komunikace. To je v krátkodobém horizontu uklidňující, ale může to vytvářet neviditelné zdi s ostatními. Teď si představte, že se to děje v marsovském habitatu, kde nemůžete prostě jít na kávu s jiným kamarádem na druhé straně města.

Proč na tom záleží pro Mars

Tak proč bychom měli dbát na dvanáct lidí mrznoucích v Antarktidě? Protože stanice Concordia je v podstatě nejlepší simulací Země pro to, jak by mohla vypadat budoucí mise na Mars. Izolace, stísněné prostory, neschopnost prostě zavolat kamarádovi mimo posádku — všechno je to pozoruhodně podobné.

Astronauti na dlouhých misích budou čelit stejným výzvám, ale se sázkami, které jsou doslova astronomické. Konflikt, který v Antarktidě jen doutnal měsíce, může vybouchnout, když řídíte kosmickou loď, na které na sobě všichni závisí životy.

Vědci naznačují, že pochopení těchto sociálních dynamik včas — a poskytnutí cílené podpory — by mohlo být klíčové pro úspěch mise. Možná to znamená navrhovat habitaty s většími soukromými prostory. Možná to znamená trénovat posádky v řešení konfliktů specificky pro izolované prostředí. Nebo možná to znamená pečlivě vybírat lidi, kteří jsou opravdu spokojení jak v osamělosti, tak v těsné blízkosti s ostatními.

Technologie, která to umožnila

Ještě jedna věc hodná poznámky: nositelné senzory proximity fungovaly spolehlivě v těchto extrémních podmínkách. Sledovaly sociální vzorce, aniž by narušovaly rutinu posádky, což není malý výkon, když vaše „kancelář" je zmrzlá výzkumná stanice.

To otevírá dveře budoucímu výzkumu. Vědci chtějí proniknout hlouběji do toho, jaké typy sociální interakce opravdu zmírňují stres, versus které ho naopak přidávají. Takové znalosti by mohly být poklad pro plánování misí za naši Měsíc.

Můj názor

Miluju tuto studii, protože nám připomíná, že lidé jsou komplikovaní. Předpokládáme, že izolace je nepřítel a spojení je řešení, ale realita je nepořádnější. I ty nejvíc harmonické přátelství můžou být v správných (nebo špatných) podmínkách napjaté. A někdy ta opora, kterou nejvíc potřebujeme, není další člověk — je to svoboda být chvíli sám.

Pro mě tento výzkum také zdůrazňuje něco krásného: i v těch nejkrajnějších okolnostech se adaptujeme. Tvoříme naše malé komunity, nacházíme své lidi, vyřezáváme si prostory, kde se cítíme pochopení. To je lidská přirozenost v její nejčistší podobě.

Ale také to znamená, že až budeme jednou posílat lidi na Mars, nemůžeme se soustředit jen na rakety a stínění před radiací. Musíme přemýšlet o lidské duši — o tom, co to znamená žít, pracovat a koexistovat v prázdnotě vesmíru.

To je otázka bez jednoduchých odpovědí. Ale studie jako je tahle? Jsou skvělým začátkem.