Den, kdy zmizela ponorka
Představ si to: je konec května 1968. Studená válka v plném proudu a napětí mezi USA a Sovětským svazem se vaří těsně pod hladinou — s prominutím za slovní hříčku. USS Scorpion, elegantní jaderná útočná ponorka třídy Skipjack, je na hlídce. Nešlo o žádnou obyčejnou loď. Byla to jedna z nejrychlejších a nejpokročilejších ponorek, jakou Amerika do té doby postavila. Pod vodou dokázala plout rychlostí 33 uzlů, prakticky neviditelná díky kapkovitému trupu navrženému pro tichý pohyb.
Posádka čítala přibližně 99 mužů — mladé námořníky, zkušené důstojníky, všechny dobrovolníky pro jednu z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších služeb v armádě. Nikdo nevstupuje k ponorkám s tím, že to bude jednoduché.
Poslední zpráva
Tady je to, co víme jistě: 21. května 1968 Scorpion nahlásila svou polohu — zhruba 400 kilometrů jihozápadně od Azor, souostrovia portugalských ostrovů uprostřed Atlantiku. Ponorka prováděla tajnou misi, sledovala sovětskou námořní skupinu, o které americké námořnictvo vědělo, že měří akustické signatury NATO. (Představ si to jako podvodní verzi toho, jako kdyby někdo fotil tvé vojenské radarové vybavení.)
Ponorka se ozvala a oznámila, že očekává návrat 27. května. Jednoduché, že?
Jenomže Scorpion se už nikdy neozvala.
Pátrání začíná — ale příliš pozdě
Do 24. května si námořní špičky uvědomovaly, že něco je vážně špatně. Ponorka nereagovala na kódované zprávy — zprávy, na které jsou ponorky trénované odpovídat, bez ohledu na cokoli. K 27. květnu ji oficiálně prohlásili za pohřešovanou. Dokážeš si představit ten nepříjemný pocit v žaludku každého admirála v Atlantické flotě ten den.
Tady to začíná být mrazivé: podvodní naslouchací systém námořnictva, nazývaný SOSUS, ve skutečnosti zachytil zvuk impluze trupu Scorpion, jak klesala za hranici hloubky, kterou už nedokázala vydržet. Ale nikdo to včas nezachytil. Data se neprocessorovala dost rychle na to, aby to mělo smysl. V okamžiku, kdy kdokoli pochopil, co slyšel, byli Scorpion a všech 99 lidí na palubě už na dně oceánu.
Vrak byl konečně nalezen v říjnu 1968, odpočívající v hloubce kolem 3300 metrů zhruba 650 kilometrů jihozápadně od Azor. Na palubě byly dvě jaderné zbraně. A také jaderný reaktor. Nic z toho nikdy nebylo vyzvednuto.
Co se tedy stalo? Teorie
Tady začíná ta frustrující — a zároveň fascinující — část. Námořnictvo uspořádalo vyšetřování, ale nikdy nedospělo k definitivnímu závěru. Oficiálně zůstává ztráta Scorpion „nevyřešenou záhadou". Ale to nezastavilo lidi od spekulací.
Teorie torpéda
Nejčastěji zmiňované vysvětlení je nehoda s torpédem. Konkrétně někteří experti věří, že došlo k noční můře zvané „horký start" — scénář, kdy se torpédo aktivuje ještě uvnitř svého střeliště. Zbraňový motor se nahodí a najednou máš živé torpédo mířící na vlastní trup.
Kdyby k tomu došlo, posádka by měla jen sekundy na reakci. Zdokumentovanou možností bylo otočit ponorku pryč, v naději že se spustí bezpečnostní mechanismus torpéda. A tady je zajímavý detail: Scorpion se údajně odchýlila od očekávaného kurzu před tím, než zmizela. To je ten druh indicií, který nedá investigatorům spát.
Teorie odpadkového koše
Další populární teorie se zaměřuje na odpadní jednotku ponorky — TDU. Vím, „odpadkový koš" zní nudně, ale na ponorce může být i nudný systém kriticky důležitý. TDU umožňovala posádce vypouštět odpad přes palubu while submerged. Problém? Některé ponorky, včetně Scorpion, měly s tímto systémem problémy s vnikáním vody.
Tady to začíná být děsivé: pokud by dostatek mořské vody nateklo skrz selhávající TDU, mohla by se dostat k masivní bance olověných akumulátorů. Baterie a mořská voda se nemají rády. Zkrat, jiskra, možná vodíková exploze z plynů uvolněných z baterií... a najednou řešíš katastrofickou vnitřní událost. A nezapomeň — vodík je bezbarvý a bez zápachu. Časovaná bomba v uzavřeném tlakovém trupu.
Teorie bateriového prostoru
Mluvíme-li o vodíku, existuje ještě jedno vysvětlení související s bateriemi. Baterie ponorek produkují vodíkový plyn při nabíjení. V uzavřeném prostoru jako je ponorka se tento plyn může hromadit na nebezpečné úrovně. Jedna jiskra — jedna malá, zdánlivě bezvýznamná jiskra — a bum. Vnitřní exploze by byla v tom stísněném prostoru naprosto zničující.
Chybějící dílky skládačky
Tady je to, co opravdu trápí námořní historiky a vyšetřovatele: možná existují informace, které veřejnost stále nemá. V posledních letech autoři jako Ed Offley argumentovali, že oficiální vyprávění vynechává významné detaily. Studená válka byla v plném proudu a USA i Sovětský svaz měly důvody držet určité informace pod pokličkou.
Mohli se na tom podílet Sověti? Stalo se něco během té špionážní mise, co neznáme? Tyto otázky visí jako stíny na dně oceánu.
Proč tato záhada stále nedá spát
Vždycky jsem považoval příběh USS Scorpion za obzvlášť strašidelný, protože představuje tolik vrstev ztráty a tajemství. Je tu 99 mužů, kteří se nikdy nevrátili domů, zanechali rodiny, které nikdy nedostaly uzavření. Je tu technologické tajemství — ztráta jednoho z nejmodernějších námořních prostředků Ameriky, s jaderným nákladem, nikdy plně vysvětlena. A je tu širší kontext studené války, kdy byla tajnost ceněna nad téměř vším ostatním.
Žijeme v době, kdy vysíláme rover na Mars a mapujeme lidský genom, ale jsou místa v našich vlastních oceánech, která nedokážeme vysvětlit. Scorpion sedí v temnotě, ocelový hrob ukrývající tajemství, která možná nikdy plně neodhalíme.
Možná to je ta nejznepokojivější část. Ne že bychom ztratili ponorku, ale že stále nevíme proč. A pro rodiny těch 99 členů posádky — ta nejistota se nikdy nehojí.