Kosti dinosaurů možná nejsou tak "mrtvé", jak jsme si mysleli

Tak se posaď, protože tohle je fakt zajímavé.

Vědci dlouho věřili jedné věci: když něco zkamení, je to konec. Kosti se promění v kámen, všechno měkké zmizí, a zbyde jen otisk. Logické, ne? Šedesát šest milionů let přece se běžně přežije leda tak v pohádce.

Ale ouha – teď přišel tým z Univerzity v Liverpoolu s něčím, co by mohlo tenhle pohled úplně převrátit. Našli totiž zbytky kolagenu v jednom exempláři Edmontosaura – kachnozobého dinosaura – a to ne ledajakého. Tento kus pochází z období, kdy dinosauři (ti neptačí) vymřeli. Takže opravdu starý materiál.

Co přesně měli v ruce? Kostrční obratel – část páteře napojenou na pánev – vážící asi 22 kilogramů. Vytáhli ho z proslulého souvrství Hell Creek v Jižní Dakotě, což je takový poklad pro všechny zájemce o pozdní křídu. Fosilie byla v tak dobrém stavu, že ji mohli prohnat moderními analytickými metodami, konkrétně hmotnostní spektrometrií. Ta umí identifikovat molekuly podle jejich hmotnosti a chemických vlastností.

A tady přichází ten opravdu zajímavý moment: našli hydroxyprolin. Proč je to důležité? Jde o aminokyselinu, která se vyskytuje výhradně v kolagenu – a právě v tom, který je součástí kostí. Její přítomnost prakticky potvrzuje, že degradovaný kolagen tam skutečně je. Ne kontaminace, ne moderní nečistota. Skutečná věc – nebo aspoň to, co z ní po šedesáti šesti milionech let zbylo.

Profesor Steve Taylor, který výzkum vedl, to shrnul tak, že organické biomolekuly kolagenu se zjevně vyskytují v některých fosiliích. A to je velká věc.

Tím totiž padá jeden z hlavních argumentů, které skeptici používali roky. Kdykoli někdo našel stopy proteinů ve starých fosiliích, kritici vždycky křičeli kontaminace – třeba z půdy, nebo při manipulaci, nebo z mikrobiální invaze. Tady ale máme důkaz, že ten materiál skutečně patří původnímu dinosaurovi.

A tady přichází ta část, která mě baví nejvíc: Taylor navrhuje, aby vědci prošli staré mikroskopické snímky fosilií, které se sbírají už zhruba sto let. Všechny ty obrázky z polarizovaného světla, co leží v archivech. Kdybychom v nich dokázali rozpoznat zachovalé oblasti kolagenu, máme najednou celou zásobárnu kandidátů na proteinovou analýzu – fosilie, které nikdy nebyly zkoumány moderními metodami a teprve čekají na objevení.

To není jen zajímavá věda. To je jako zjistit, že má babička celou dobu schované v podkroví poklady.

Samozřejmě tu pořád visí velká otázka: proteiny se přece mají rozkládat. Přesně to je jejich přirozenost. Tak jak to, že tu kolagen (nebo aspoň jeho úlomky) po desítkách milionů let pořád je?

Nikdo zatím nezná odpověď. Ale v tom je krása vědy, ne? Jeden objev otevře dveře tuctu nových otázek.

Co myslíš – není to vzrušující? Představ si, že bys mohl srovnávat kolagenové úlomky mezi různými dinosaury. Představ si, že bys získal náznaky o biologických vztazích, které tradiční anatomie nikdy nemůže ukázat. Ne, nejde o Jurský park – žádné extrahování funkční DNA ani pěstování dinosaurů v laboratoři. Ale dostáváme se blíž k pochopení těchto zvířat na molekulární úrovni, a to je, upřímně řečeno, docela úžasné.

Až příště uvidíš kostru dinosaura v muzeu, zastav se na chvilku. Možná se nedíváš jen na kámen. Možná tam pořád visí kousky původního zvířete, tiše čekají, až přijdeme na to, jak je číst.

Docela skvělé, co říkáš?