Když Benjamin Franklin vynalezl hudební nástroj, který fascinoval Evropu – a pak byl téměř zapomenut

Hudba, která vás mohla přivést k šílenství

Máš rád heavy metal? Možná tě překvapí, že jeden z nejkontroverznějších hudebních nástrojů historie má přímou vazbu na kapelu Korn. Jonathan Davis, frontman této kapely, používá ve svých skladbách specifický zvuk – a tím je právě skleněná harmonika. Nástroj, který před více než dvěma sty lety zmizel z koncertních sálů a dnes ho většina lidí vůbec nezná.

Pojďme se podívat, jak to celé začalo.

Vědec, který si chtěl zahrát

Benjamin Franklin – ano, ten Franklin, co experimentoval s bleskem – měl rád muziku. A měl rád vědu. Jednoho večera v 60. letech 18. století seděl v salónu anglického aristokrata a pozoroval, jak dámy frotují prsty okolo okrajů naplněných sklenic. Ty vydávaly tóny. Jednoduchý trik, společenská zábava.

Franklin ale nebyl člověk, který by věci nechal jen u zábavy.

Co kdyby se daly tyto zvuky nějak zorganizovat? Co kdyby existoval nástroj založený na stejném principu, ale s větším potenciálem?

A tak vznikla skleněná harmonika.

Geniální jednoduchost

Princip nebyl složitý. Franklin navrhl soustavu skleněných misek různých velikostí, nasazených na společnou osu. Osa se otáčela pedálem – podobně jako u kolovrátku. Hráč se misky dotýkal vlhkými prsty a ty vydávaly čistý, křišťálový tón.

Ten zvuk byl fascinující. Měl jakoby nadpozemskou kvalitu, byl měkký a zároveň pronikavý. Lidé ho popisovali jako „hudbu z jiného světa".

Evropa v obležení

Skleněná harmonika se stala okamžitým hitem. Šlechta si zvala hráče na produkce do svých sálů. Mozart složil pro harmoniku dvě skladby. Beethoven ji použil ve své „Adagio pro harmoniku". Přední evropské salony praskaly ve švech.

Dokonce i lékaři začali nástroj využívat. A tady to začíná být zajímavé.

Doktor Mesmer a jeho vliv

Franz Anton Mesmer – ten samý, po kterém zůstal pojem „mesmerizovat" – měl na starost větší problém než jen hudbu. Proslul svými pokusy s „animalickým magnetismem", tedy metodou, kterou údajně léčil různé neduhy.

A jak souvisí s harmonikou? Jednoduše. Někteří z jeho pacientů vykazovali podivné reakce – slzeli, křičeli, padali do transu. Mesmer potřeboval nástroj, který by tyto stavy navozoval snadněji.

Skleněná harmonika se hodila.

Nebyl to samozřejmě jediný důvod, proč se nástroj stal podezřelým.

Drby o šílenství

Po roce 1780 začaly kolovat zvěsti. Hráči na harmoniku prý blázní. Trpí nervovými záchvaty, depresemi, někteří dokonce přicházeli o zrak. Mluvilo se o „hudebním šílenství".

Co na tom je pravdy? Pravděpodobně nejvíc ta skutečnost, že hraní bylo fyzicky vyčerpávající. Museli jste mít neustále mokré prsty, sedět v nepřirozené poloze a soustředit se na precizní dotek. Po hodinách takového hraní nebylo divu, že lidé měli bolesti hlavy a byli unavení.

Ale rčení „šílí od harmoniky" znělo prostě líp než „měl jsem křeče z přepracování".

Pomalý konec

Nástroj začal upadat z několika důvodů najednou.

Za prvé, objevil se konkurent. Klavír se zjednodušil a zlevnil. Nabízel více tónů, větší dynamický rozsah a hlavně – nebylo u něj podezření, že vás přivede do blázince.

Za druhé, po Francouzské revoluci se změnilo evropské vkus. Honosné salónní zábavy najednou působily nemoderně.

Za třetí, německá vláda v 30. letech 19. století nástroj přímo zakázala. Oficiálně kvůli zdravotním rizikům – ve skutečnosti možná kvůli spojení s Mesmerovými pokusy a tehdejšími hypnotickými show.

Skleněná harmonika zmizela ze scény.

Návrat z oblivionu

Až do 20. století o ní skoro nikdo nevěděl. Občas nějaký nadšenec vykopal starý exemplář z půdy, ale běžný posluchač harmoniku nikdy neslyšel.

重生 přišlo ve chvíli, kdy si mladí hudebníci začali všímat jejího zvláštního zvuku. V 60. letech se objevila v některých folkových nahrávkách. Později si ji oblíbili autoři filmové hudby, kteří hledali neobvyklé tóny.

Dnes existují interpreti, kteří se specializují výhradně na tento nástroj. Ne mnoho, ale existují. Jonathan Davis z Korn je jedním z těch, kteří tento zvuk přivedli k novému publiku.

Benjamin Franklin by možná nevěřil, že jeho vynález jednou bude znít v heavy metalu. Ale pravděpodobně by se zasmál.

Protože přesně tohle věda a umění dělají – berou něco zdánlivě jednoduchého a ukazují, co všechno se z toho dá vytvořit.

Někdy stačí frotáž sklenice k tomu, aby vznikl nástroj, který změní hudbu na sto padesát let.