Vědci začali obnovovat mrtvé mozky. Co to znamená pro nás všechny?

Musíš si na chvíli sednout. Protože vědci se v poslední době čím dál víc přibližují něčemu, co bychom mohli nazvat... no, vzkříšením.

Pro většinu lidské historie byla smrt tou nejdefinitivnější věcí na světě. Srdce se zastaví, mozek přestane fungovat — a konec. Zbudovali jsme kolem toho celá náboženství, filozofie a umělecké směry. Je to ta jediná jistota, kterou máme všichni bez výjimky. Všichni jsme si rovni, protože všichni jednou zemřeme.

Jenže tady to začíná být zajímavé.

Ten experiment, který šokoval celý svět

Před pár lety se výzkumníci na Yaleské univerzitě pustili do něčeho, co zní jako scéna z Frankensteinova monstra. Vzali prasečí mozky — mozky, které byly mrtvé už několik hodin — a napustili je speciálním roztokem, který měl obnovit buněčné funkce.

A víš, co se stalo? Nějaká nervová aktivita se vrátila. Ne žádná vědomá činnost nebo cokoliv podobného, ale měřitelná, spontánní elektrická aktivita v buňkách, které měly být dávno po smrti. Vědci to sami nazvali „částečným obnovením molekulárních a buněčných funkcí".

Nech to na chvíli uležet v hlavě.

Nešlo o žádné mladé, čerstvé mozky. Tyto mozky oficiálně překročily práh smrti. A přesto... se něco vrátilo.

Co to vlastně znamená?

Tady začíná ta opravdu zajímavá část — a tady taky otázky přibývají rychleji než odpovědi.

Zaprvé je tu problém definice. Vždycky jsme si mysleli, že smrt je jasná čára — jako přepnutí vypínače. Ale když se dá buněčná funkce obnovit po smrti, možná smrt vůbec není moment. Možná je to spíš proces, gradient, něco, do čeho se noříme postupně, a nepropadáme se ze skály.

A pokud je to pravda... co vlastně zkoušíme vrátit zpátky?

Právní a etické důsledky jsou taky docela masivní. Teď je smrt definovaná zákonem — podle toho se určuje, kdy můžeme někoho prohlásit za mrtvého, kdy lze odebrat orgány, kdy pojišťovna vyplatí pojistné. Ale co když se smrt stane něčím tekutějším, spektrem?

Větší obrázek

Hodně jsem o tom přemýšlel, a tady je to, co mě dostává: vždycky jsme předpokládali, že hranice mezi životem a smrtí je posvátná a nepřekročitelná. Jediné pravidlo, které nic neporuší — ani technologie, ani medicína, ani síla vůle.

Ale co když ten předpoklad byl vždycky špatně?

Co když ta čára byla vždycky spíš jako rozmazaná zóna, a my teprve teď vyvíjíme nástroje, jak ji pořádně vidět?

Nevím jak ty, ale mě to zároveň uklidňuje a dost děsí. Uklidňuje to, protože to naznačuje, že konec možná není tak definitivní, jak jsme si mysleli. Děsí to, protože to otevírá diskusi, na kterou jsme možná nebyli připravení.

Co přijde dál?

Nemyslím tím, že by někdo vbrzku vzkřísil mrtvé. Jsme teprve na začátku a věda je stále v plenkách. Ale fakt, že vůbec klademe tyhle otázky, že provádíme experimenty posouvající hranice toho, co jsme považovali za možné... to je obrovské.

A to nejzajímavější? Nejde tady o prodlužování života. Jde o zpochybnění samotné definice toho, co to znamená být naživu. A to není otázka, která změní jen vědu — změní úplně všechno.

Upřímně jsem zvědavý, kam to povede. Sledujeme první kroky k budoucnosti, kde bude smrt možná... volitelná? Nebo si hrajeme s ohněm, kterému úplně nerozumíme?

Ať tak či tak, jedno je jisté: hranice mezi životem a smrtí právě dostala pořádně zabrat.

Co si o tom myslíš ty? Je smrt opravdu konec, nebo jsme se báli zeptat, jestli musí být? Napiš mi do komentářů — vážně mě zajímá tvůj pohled na tohle téma.