Když archeologie narazí na něco chlupatého... tedy skoro

Dobře, přiznávám — když jsem poprvé četl o tomhle nálezu, měl jsem otázky. Třeba takové: co dělá nahý pes pohřbený v peruánské poušti 1 200 let? A proč měl někdo jeho lebku natřenou zářivě červenou?

Ukazuje se, že to nejsou žádní obyčejní staří vozouni. Jsou to předci peruánského Inca Orchid, plemene, které dnes stále uznává Americký kynologický klub. A podle nové studie v Journal of Anthropological Archaeology tihle bezsrstí parťáci žili (nebo aspoň byli pohřbeni) na místě zvaném Castillo de Huarmey, což bylo správní a pohřební centrum Říše Wari na severním pobřeží Peru.

Kouzelná poušť, která uchovává čas

Tady je něco, co mě fakt dostalo: poušť, kde ty psy našli, je tak suchá, že věci, které by normálně dávno shnily, tu zůstaly neporušené staletí. Mluvíme tady o chlupech, kostech, kůži, oblečení, dokonce i pigmentech, které pořád vypadají živě.

Archeologové vykopali tři psy. Jeden z nich vyrazil všem dech — přirozeně mumifikovaná kostra, skoro kompletní, chyběly jen spodní části předních packů. Kůže pořád držela. Uši taky. A tady přijde to nejlepší: někdo mu obarvil lebku cinabaritom, jasně červeným pigmentem, který měl ve starém Peru velký význam při pohřebních obřadech.

Zprvu si výzkumníci mysleli, že by mohl být mladší — možná jen padesát let starý, zanechaný během období rabování. Pak si ale jedna z badatelek, Weronika Tomczyk z Dartmouthu, všimla zajímavé věci: všichni tři psi byli bezsrstí. A všichni jim chyběly první premoláry.

Ten detail? V podstatě potvrdil, že to nejsou žádní náhodný toulaví psi. Byli to šlechtění psi s konkrétníma fyzickejma vlastnostma, které se záměrně předávaly z generace na generaci.

Je to složitý (jako každý vztah s mazlíčkem)

A tady to začíná bejt fakt fascinující — a upřímně řečeno, dost lidský.

Autoři studie uvádějí myšlenku, která mi utkvěla: starověcí lidé měli s psy složitej vztah, úplně jako my dneska. Cituji: „mazlíček jedné skupiny lidí mohl být zároveň považován za škůdce jejich nejbližšími sousedy."

Zamyslete se nad tim. Někdo někde v roce 800 našeho letopočtu naprosto zbožňoval svýho nahýho psa, možná mu dokonce před pohřbem nabarvil obličej načerveno. Ale jeho soused? Ten asi fanoušek nebyl. Možná ten pes pořád štěkal. Možná mu lezl do zásob jídla. Možná jen měl ten otravnej zvyk zírat na něj těma smutnejma bezsrstýma očima.

Archeologové našli taky pozůstatky jihoamerických velbloudovitých (pravděpodobně lam a alpak) — některé evidentně pohřbené jako rituální oběti, jiný prostě vyhozený jako smetí. Zdá se, že lidé z kultury Wari měli k různejm zvířatům různej vztah, někdy dokonce zároveň.

Proč je tenhle objev důležitej

Kromě toho, že je to prostě cool (a ano, starý mumifikovaný psi jsou objektivně cool), je tenhle nález významnej pro pochopení Říše Wari. Castillo de Huarmey bylo správní a pohřební centrum o rozloze 110 akrů — jedno z mála warijských nalezišť na severním pobřeží Peru.

Předchozí objevy tam zahrnovaly neporušený hrob šlechtičny se 58 vysoce postavenýma ženama, lidský oběti a přes 1 300 artefaktů. Ale tyhle nálezy nám říkají hlavně o mocenský struktuře a politice. Pozůstatky psů? Ty nám říkají o každodenním životě. O malých chvílích. O člověku, možná dítěti, který miloval svýho nahýho psa a chtěl ho navždycky připomenout.

To propojení přes 1 200 let — něčí náklonnost k jeho mazlíčkovi, uchovaná v suchým pouštním vzduchu — to člověka trochu dojme, ne?