Proč máme takovou slabost pro krystaly? Tuhle otázku nám pomohli vyřešit šimpanzi
Vždycky jsem byl ten typ — najdu zajímavý kámen, přidržím ho proti světlu a hodím ho do kapsy. Prostě proto. A ukazuje se, že v tom nejsem sám. Vlastně ani zdaleka ne.
Archeologové objevili krystaly na místech, kde se našly pozůstatky rodu Homo staré 780 tisíc let. Ty krystaly nebyly nástroje, zbraně ani šperky. Prostě byly... krásné. A nikdo pořádně nevěděl proč.
Až donedávna.
Co máme společného se šimpanzi
Vědci pod vedením profesora Juana Manuela García-Ruíze z Donostia International Physics Center ve Španělsku se rozhodli přijít věci na kloub. Jejich metoda? Podívat se na naše nejbližší příbuzné — šimpanze.
Dali dvěma skupinám šimpanzů přístup k velkým krystalům vedle normálních kamenů podobné velikosti. A hádejte co? Krystaly vyhrály. Naprosto jednoznačně.
Jeden šimpanz jménem Yvan dokonce krystal popadl a odnesl si ho do svého spacího kouta. Když ho pak chtěli vědci dostat zpátky, museli mu nabídnout banány a jogurt. (Upřímně, já bych udělal to samé.)
Šimpanzi je našli během vteřin
Tohle je vážně zajímavé. Vědci schovali malé křemenné krystaly mezi hromádky dvaceti obyčejných kamínků. Šimpanzi je našli během pár vteřin. Dokonce i když přidali různé typy krystalů různých tvarů, pořád je bez problémů vytřídili.
A pak začali být opravdu zábavní. Šimpanzi si krystaly zvedali k očím a dívali se přes ně. Prozkoumávali jejich průhlednost. Jedna šimpanzice jménem Sandy si dokonce naházela kamínky i krystaly do pusy, odnesla je na dřevěnou plošinu a setřídila je do oddělených hromádek.
Teď je ale důležité: šimpanzi normálně netahají věci v tlamě. Takže Sandy si ty krystaly schovávala? To naznačuje, že je považovala za něco hodnotného. Přesně to samé dělali naši dávní předci před 780 tisíci lety.
Proč nás tolik fascinují?
Co dělá krystaly tak neodolatelnými? Podle vědců jsou to dvě věci: průhlednost a geometrický tvar.
Zamyslete se nad tím. Většina věcí v přírodě — stromy, řeky, mraky, zvířata — to všechno je zakulacené a organické. Ale krystaly? Jsou to jediné přírodní objekty s plochými povrchy a dokonale rovnými hranami. Jsou to doslova geometrické anomálie ve světě plném nepravidelností.
Je v nich něco skoro matematického. Způsob, jakým jimi prochází světlo. Ty ostré úhly. Ta symetrie. To všechno vytváří zážitek, který fascinuje naše mozky — a evidentně i mozky šimpanzů.
Co to všechno znamená
Tohle podle mě odhaluje něco krásného na lidské povaze. Často si představujeme první lidi jako čistě praktické bytosti — soustředěné na přežití, lov a rozmnožování. Ale fakt, že naši předkové sbírali "zbytečné" hezké věci skoro milion let, nám říká něco hlubokého.
Vždycky jsme byli víc než jen stroje na přežití. Vždycky jsme byli zvědaví. Vždycky jsme hledali smysl v kráse — jen tak, pro krásu samotnou.
Vědci taky poznamenali, že někteří šimpanzi projevovali větší zájem o krystaly než jiní. Jsou tam "Don Quixotové a Sanchové," jak to nazval García-Ruiz — idealisté a pragmatiky. Někteří z nás prostě tyhle věci víc vnímají.
Co dál?
Studie použila šimpanze žijící v blízkosti lidí, takže vědci připouštějí, že by bylo dobré otestovat i divoké populace. Ale upřímně? Myslím, že jsme se už dozvěděli něco pozoruhodného.
Naše přitažlivost ke krystalům není žádná libovolná kulturní zvláštnost. Zdá se, že je hluboce zakořeněná — natolik, že je součástí chování, které sdílíme s našimi nejbližšími příbuznými. Někde v naší společné evoluční historii se stalo výhodou si všímat krásných, neobvyklých objektů. A tahle vlastnost přetrvala miliony let.
Takže až vás příště někdo bude peskovat za sbírání krystalů nebo hezkých kamínků, prostě mu řekněte: děláte něco, co lidé dělají téměř milion let. To není divné. To je 祖先 (ancestální — pozn. překladatele: prostě dědictví po předcích).
A osobně si myslím, že je to docela skvělé.