Třiadvacet tisíc let stará závislost? Možná ano

Musím vám říct o něčem, co jsem nedávno objevil, a prostě to nemůžu dostat z hlavy.

Představte si tohle: jeskyně na ostrově Sulawesi v Indonésii. Vědci tam opatrně vykopávají pozůstatky starých lidí — lovců a sběračů z poslední doby ledové, někde mezi šestnácti a pětadvaceti tisíci lety. Mají staré stoličky a kousky čelisti, a na první pohled tam není nic extra zajímavého.

Pak se ale někdo podívá blíž.

A najde rýhy. Zaoblené, vydlabané rýhy v zubech, které neodpovídají žádné známé zubní patologii, jakou kdy zdokumentovali.

Co se tu sakra dělo?

Tady to začíná být vážně divné

Tady přichází ta skutečně šílená část. Opotřebení na těch starých zubech vyprávělo velmi konkrétní příběh. Když se podíváte, jak se zuby opotřebovávají běžným jídlem nebo i neobvyklými návyky, existuje určitý vzor. Ale tohle? To bylo úplně jiné.

Výzkumníci si všimli, že stoličky vykazují poškození odpovídající něčemu, co bylo opakovaně uchováváno v zadní části úst a přesouváno z jedné strany na druhou. Mluvíme o předmětu zhruba velikosti a tvaru betelového ořechu — tvrdého semene z arekové palmy.

Starý člověk ho svíral mezi zuby, občas na něm žvýkal a pak ho jazykem přesouval z jedné tváře na druhou. Dokola a dokola. Roky, nejspíš.

Výsledek? Zuby opotřebované tak vážně, že v aspoň jednom případě se obrousili až k dřeni.

Počkat — proč by starší lidé žvýkali drogy?

Skvělá otázka. A upřímně, právě to dělá tento příběh tak fascinujícím.

Dnes v mnoha částech Asie a Oceánie lidé stále žvýkají betelové ořechy. Obvykle jsou zabalené do betelového listu s trochou hašeného vápna (což pomáhá uvolňovat aktivní sloučeniny) a používají se jako stimulant — něco, co vám dodá energii a mírný buzz.

Ale tihle staří lidé? Neměli betelové listy ani vápno. Jen... sáli tvrdá semena.

Tak proč se s tím trápili?

Vedoucí teorie říká, že začali používat betelové ořechy jako lék. Konkrétně na bolest zubů. A tady přichází ta skoro nesnesitelná ironie: samotný akt sání těchto ořechů by jim opotřeboval zuby, způsobil by větší bolest, což by je vedlo k používání víc betelových ořechů pro úlevu. Začarovaný kruh, který zní nepříjemně povědomě, že?

Vědci zjistili, že v betelových ořechách je sloučenina zvaná arekolin. Když žvýkáte nebo cucáte ořech, tato sloučenina aktivuje určité receptory v mozku — konkrétně ty samé, které se podílejí na pozornosti, učení a paměti. Zní to trochu jako nikotin? To proto, že funguje na podobných cestách.

Takže tito staří lidé jen neuspávali bolest zubů. Oni se toxikovali. Pravidelně. Potenciálně roky, než zemřeli.

Ale tady je to opravdu zajímavé...

Druhý jedinec ve studii žil zhruba před 6300 až 7600 lety. To je tisíce let poté, co ten první zemřel. A jeho zuby vykazovaly stejné vzorce opotřebení.

Nebyl to ojedinělý případ. Nebyla to náhoda. Lidé na tomto ostrově to dělali tisíce a tisíce let. Generace za generací se vraceli ke stejným rostlinám pro úlevu od bolavých zubů a pravděpodobně při tom nacházeli ten příjemný buzz.

Hodně mluvíme o lidských dějinách, o tom, jak jsme vždy hledali smysl, propojení, umění a pokrok. Ale nemluvíme tolik o této druhé straně naší povahy — části, která vždy hledala způsoby, jak změnit vědomí, uniknout bolesti, cítit něco jiného.

Ta smutná část

Moderní žvýkání betelových ořechů je spojeno s vážnými problémy ústního zdraví: extrémní opotřebení zubů, onemocnění dásní, skvrny na zubech, zubní kaz, a tak dál. Zní to povědomě?

Staré zuby vykazovaly podobné poškození. Tito lidé byli pravděpodobně ve velké bolesti a léčili ji tím, co ji zhoršovalo.

Připomíná mi to něco, co vidíme dodnes s různými látkami. Úleva se stává pastí. Medicína se stává nemocí.

Proč na tom záleží?

Upřímně si myslím, že je v tom něco hlubokého — najít důkazy o užívání drog tak hluboko v naší historii. Někdy zacházíme s užíváním látek jako s moderním problémem, důsledkem našeho komplikovaného, stresujícího světa. Ale tyto nálezy naznačují něco hlubšího — možná základní aspekt lidské povahy, který sahá až k našim nejranějším dnům jako druhu.

Lidé v bolesti hledali úlevu. Úleva přicházela s vedlejšími účinky. Vedlejší účinky vytvářely víc bolesti. A tak dokola.

Tolik jsme se nezměnili, jak si rádi myslíme.

Až budete příště číst o starověkých dějinách — pyramidách, jeskynních malbách, raném zemědělství — vzpomeňte si na tento příběh. Někde tam venku, pravděpodobně v jeskyni podobné té na Sulawesi, se naši předkové potýkali se stejným lidským dilematem jako my dnes: jak zvládnout utrpení a jakou cenu jsme ochotni zaplatit za to, abychom se cítili líp.

To je příběh, který se píše pětadvacet tisíc let.

A upřímně? Trochu mě to zbavuje odsuzování lidských zápasů s látkami. Jsme v tom velmi dlouho.