Slunce, které se chová příliš slušně

Musím vám říct něco, co mi nedalo spát. Naše Slunce? Možná se chová až podezřele dobře. A to by vás mělo trochu znepokojit.

Sousedé, kteří jsou na hraní

Představte si, že bydlíte v klidné čtvrti. Všichni vaši sousedi jsou ale naprosto nepředvídatelní. Jeden dům co chvíli spontánně vybuchne. Další pravidelně střílí ohnivé koule do nebe. Ten naproti se zdá být v permanentním stavu exploze.

Ale váš dům? Ten je podezřele, téměř neobvykle klidný.

Přesně to se děje v našem kosmickém sousedství. Vědci studovali slunci podobné hvězdy pomocí Keplerova teleskopu NASA a mise Gaia Evropské kosmické agentury. A tady to přijde: mnoho z nich je daleko bouřlivějších než naše Slunce. Některé pravidelně produkují takzvané „supererupce" — exploze 100 až 10 000krát silnější než běžná sluneční erupce. Mluvíme tu o energii srovnatelné s bilionem vodíkových bomb odpálených najednou.

A co víc: naše Slunce se zdá být jediné „tiché" z celé party. Z 56 450 studovaných hvězd jich asi 20 % produkovalo supererupce během pozorovacího období. Průměrně se to děje zhruba jednou za století u každé hvězdy. Statisticky by tedy naše Slunce mělo už dávno něco dramatického udělat.

Ale neudělalo. A to nás přivádí k novému výzkumu...

Případ, který jsme málem zažili

Nová studie vědců z Max Planck Institute a University of Colorado Boulder si položila otázku, kterou nikdo nechtěl slyšet: dokáže naše Slunce něco takového vůbec? A hlavně — už k tomu někdy bylo blízko?

Výzkumníci vyvinuli metodu, jak odhadnout sílu historických slunečních erupcí. Analyzovali takzvané „erupční stuhy" — ty zářící stopy, které zůstávají po sluneční erupci. Představte si je jako opálené stopy na zdi poté, co tam něco vybuchlo. Čím větší stuha, tím větší exploze.

Když aplikovali tuto techniku na historická data slunečních skvrn sahající 400 let do minulosti, vynikly dva případy: slavná Carringtonova událost z roku 1859 (tu možná znáte — doslova zapálila telegrafní dráty a vytvořila polární záři viditelnou téměř od rovníku) a Velká sluneční skvrna z roku 1947.

Carringtonova událost byla děsivá, jasně. Ale podle tohoto výzkumu byla sluneční skvrna z roku 1947 ve skutečnosti horší — a zdaleka ne o trochu. Tento kolos pokrýval asi 0,6 % slunečního povrchu. To zní nepatrně, dokud si neuvědomíte, že je to zhruba 40 průměrů Země. Magnetická energie stočená v této oblasti? Dosáhla spodní hranice toho, co se dá označit za skutečnou supererupci.

Slunce se z neznámých důvodů rozhodlo nestisknout spoušť. Měli jsme štěstí.

Proč byste nad tím měli přemýšlet

Tady chci, abyste se opravdu zamysleli. Naše celá moderní civilizace stojí na elektřině a elektronice. GPS satelity, elektrické sítě, komunikační systémy, bankovnictví — to všechno je zranitelné slunečními výbuchy. I mírně silná sluneční bouře může zničit vysokonapěťové transformátory a ponořit celé regiony do tmy. Vědci varovali, že jediný výpadek by se mohl šířit přes propojené sítě a zasáhnout nejen čtvrtě, ale celé kontinenty.

A teď si představte něco 100 až 10 000krát silnější.

Carringtonova událost se stala v roce 1859, kdy naše technologická přítomnost byla prakticky nulová. Podobná událost dnes by byla katastrofální. A případ z roku 1947 naznačuje, že naše Slunce rozhodně dokáže něco daleko horšího.

Záhada tichého Slunce

Proč je naše Slunce tak neobvykle klidné ve srovnání se svými hvězdnými sourozenci? Vědci to skutečně nevědí. Je to jeden z největších rébusů sluneční fyziky. Je to jen statistická náhoda? Je něco výjimečného na naší pozici v galaxii? Žijeme zrovna v neobvykle klidném období?

Upřímně? Žádné z těchto vysvětlení není příliš uklidňující.

Co ale víme jistě: Slunce tu schopnost má. Sluneční skvrna z roku 1947 to dokázala. Ať už se to stane zítra nebo za dalších 500 let, potenciál tam je. Číhá pod povrchem našeho zdánlivě slušně vychovávaného Slunce.

Takže až budete příště koukat na tu jasnou, teplou, život dávající hvězdu, možná jí pošlete malé poděkování. Protože právě teď, z důvodů, které plně nechápeme, se k nám chová hezky.

Doufám, že v tom bude pokračovat.