PODIVNÉ LÉTO BEZ ŠAKALŮ
Přiznávám se bez mučení: bývala jsem ten typ. Člověk, který dramaticky máchal rukama nad každým sršněm, co se odvážil přiblížit k mému hamburgeru na grilovačce. Ten, kdo odmítal jíst dezerty venku. Ten, kdo tiše proklínal dotěrný hmyz, který ničí jinak krásná léta.
Ale letos? V tomhle létě s rekordními vedry a podivným počasím? Ani jednoho sršně jsem neviděla, jak mi zkazil oběd. A upřímně? Trochu mi chybí.
Ne, vážně. Než si myslíte, že jsem se zbláznila, poslouchejte dál – vědci se totiž tímto jevem vážně zabývají, a je dobrý důvod, proč byste měli taky.
VELKÝ NEDOSTATEK SRŠNŮ
Pokud jste si letos užívali jídlo pod širým nebem bez toho otravného bzučení, možná si říkáte "konečně, vesmír nám dává pauzu". Ale výzkumníci, kteří se těmito tvory zabývají profesionálně, zvedají obočí.
Britský Velký průzkum sršňů – jediný celostátní monitoring těchto hmyzů – ještě nezačal sbírat data, ale neoficiální zprávy se hromadí. Profesionální deratizátoři hlásí výrazně méně výzev ohledně sršních hnízd. Média, která obvykle kolem této doby publikují zprávy o "sršní kalamitě"? Ticho. Dokonce i vědci, kteří doslova studují sršně celý život, nemohou najít dostatek vzorků pro své experimenty.
Moji studenti potřebují sršně na výzkum a my je jednoduše nemůžeme najít.
To je... vlastně znepokojující.
PROČ BY NÁM TO MĚLO BÝT JEDNO?
Vím, co si myslíte. "Dobrá práce," že? Ty bolestivé žihadla, zničené pikniky, ta drzost nějakého brouka, který zřejmě existuje jen proto, aby trápil lidi.
Ale tady je ta věc – sršni jsou vlastně neuvěřitelní a dělají pro nás daleko víc, než si většina lidí uvědomuje.
Představte si je jako přírodní postřik proti škůdcům. Sršni jsou absolutní šampioni v udržování populací ostatního hmyzu na uzdě. Zemědělští škůdci, kteří by mohli zdevastovat úrodu? Sršni se o ně postarají. Housenky, které chroustají zahrady? Sršni na záchranu. Jsou to takoví malí ochránci našeho jídla.
Ale počkejte, to není všechno! Sršni jsou také opylovači. Ne tak slavní jako včely, ale ano, navštěvují květiny, přenášejí pyl a pomáhají rostlinám se rozmnožovat. A možná nejdůležitější? Jsou rozkladači. Ti sršni, kteří se vznášejí kolem vašeho kompostéru nebo toho shnilého ovoce? Pomáhají rozkládat organickou hmotu a vracet živiny zpět do ekosystému.
Bez sršňů bychom to pocítili. Zahrady by strádaly. Úroda by mohla klesnout. A upřímně, ekosystém by se dostal z rovnováhy.
CO SE S NIMI STALO?
Hlavní teorie? Tuhé jaro a ta brutální vedra, která nás sužují.
Jaro začalo dobře – teplé a suché, což je obvykle perfektní pro královny sršňů vycházející z hibernace, aby založily kolonie. Pak ale přišly ty divné teplotní výkyvy. Studené, vlhké dny nacpané mezi neočekávané noční ochlazení. Vědci se domnívají, že tento "počasí-máchadlo" mohl způsobit, že mnoho královen opustilo hnízda nebo během kritického období jejich zakládání uhynulo.
Pak přišla vedra. A další vedra. Některý hmyz se v teplých podmínkách daří. Motýli například mají podle ochranářských organizací "rekordní léto", protože nepřerušované teplé dny znamenají více shánění potravy, páření a kladení vajíček.
Ale sršni mají své limity. Výzkumy naznačují, že jejich kritická maximální teplota – prostě řečeno teplota, kdy začínají selhávat – se pohybuje kolem 45 °C. To může znít vysoko, ale povrch půdy během britských veder přesáhl 50 °C. To už je nebezpečně blízko.
A tady je něco, co mě zaujalo: pár sršňů, kteří BYLI spatřeni, jsou výrazně menší než obvykle. Velikost hmyzu silně závisí na výživě během vývoje, a menší sršni naznačují, že dospělci, kteří se rodí, mají problém najít dostatek potravy. To by mohlo ukazovat na širší problémy v potravním řetězci – kořist se stává vzácnou, květiny vadnou v teple, celý systém se dostává do problémů.
CO MŮŽEME DĚLAT?
Upřímně? Tohle je jeden z těch momentů, kdy odpověď zní zároveň "na individuální úrovni mnoho nezmůžete" a "všechno záleží na souhrnu".
Klimatická souvislost se těžko ignoruje. Tyto extrémní jevy – vedra, nepředvídatelné teplotní výkyvy – se stávají častějšími a vrhají ekosystémy do chaosu. Sršni nejsou jediní postižení; populace čmeláků také vykazují známky stresu.
Ale tady je něco, co mi dává naději: povědomí. Skutečnost, že vědci aktivně sledují situaci, že ochranářské organizace sledují populace sršňů, že si lidé všímají a kladou otázky – to je první krok.
A možná, jen možná, letošní nedostatek sršňů nám všem dá moment oceňování těchto nepochopených tvorů. Až příště jeden přiletí k vaší limonádě, možná se na okamžik zastavíte, než ho odeženete. Ne proto, že by neštípl – rozhodně může a bude – ale proto, že ten malý tvor je součástí něčeho většího. Ekosystému. Rovnováhy. Světa, který se pro všechny své drobné obyvatele stává stále komplikovanějším.
Já u pikniků pořád budu opatrná. Ale budu tiše doufat, že se příští léto vrátí.
Divná věc doufat, že jo?